Karolina Mikes aka Djane Kao Oui je další zajímavá osůbka z naší taneční scény, kterou jsme vyzpovídali v našich pravidelných rozhovorech, jenž vychází i v tištěné podobě v magazínu Help Music. Magazín můžete zakoupit vždy třetí čtvrtek v měsíci na stáncích a v trafikách jako přílohu Deníku.
Vzhledem k tomu, že jsme první, kdo Karolínu vyzpovídal, věřím, že rozhovor bude pro všechny velmi osvětlující a jak Kao sama říká: "Konečně můžu alespoň částečně odpovědět na všechny ty dotazy kdo vlastně jsem a co vlastně dělám".
Přejeme příjemné čtení, neb se nám Karolína pěkně rozpovídala.
Q: Ahoj Kaóčko, předně díky za čas a tak jako všech před Tebou, i Tebe požádám, aby ses našim čtenářům trochu představila. Kdo vlastně jsi a co na té naší scéně všechno děláš? Vím, že toho není málo, tak nás nešetři!
Ahoj, i já zdravím všechny čtenáře, je mi velkou ctí! Moc děkuji za tuto nevšední příležitost a chtěla bych všechny upozornit, že toto je můj první rozhovor se kterým jsem souhlasila.
V první řadě děkuji za tak fabulózní úvod, až mě to přivádí do rozpaků a nutí mě to přemýšlet jak na okolí působím. Nikdy jsem si to takhle do jedné věty nespojila.
Nicméně abychom to uvedli na pravou míru, na recenzenské scéně už moc nefiguruji, i když mě to nesmírně bavilo. To už jsou tak dva roky určitě, kdy bylo potřeba se pohnout z místa a věnovat se dalším příležitostem.
Já jsem takový ten typ člověka, co nevydrží dlouho na jednom místě, jsem rozhodně pozorovatel, a člověk co se vždy a všude snaží nějak ponaučit. K tomu co dělám a co všechno vlastně, se váže mraky povídek a ještě nespočet kraťoučkých náhod a situací, že bychom z toho napsali knížku. Což se vlastně děje.
Abych se ale čtenářům a lidem, kteří mě neznají představila. Jsem 23letá holka, co si prostě plní vlastní sny a jde si možná až trochu sobecky a nerozvážně za tím, po čem srdce prahne. Těch snů není zrovna málo a jak říkávala moje prababička, člověkem jsi tolikrát, kolik si těch snů splníš. Moje rodina je pro mě ať už v tom dobrém nebo špatném velkou inspirací a tohle prohlášení mě v mých dětských letech hodně zasáhlo. Takže vlastně dělám všechno možné, kde cítím, že můžu pomoct nebo jsem nějakým prospěšným přínosem, nebo mě to prostě jen baví a naplňuje a má to nějaký smysl. Takhle jednoduché to vlastně všechno je.
Q: Aktuálně se prezentuješ i jako Djane a motáš se kolem Mácháče, kde se staráš v letních měsících o program jednoho open podniku. Co Tě vlastně vedlo k tomu skočit za Dj? Jak to všechno začalo?
Já se jako djane neprezentuji. Jak jsem psala výše, mám seznam snů a stát se Djane, tam ještě donedávna nebylo. Dříve jsem byla jen nadšený fanoušek, objížděla jsem místa u nás a mejdany po Evropě a přátelila se s kde kým. Sem tam po mě někdo chtěl sepsat jaké to bylo. Nic víc než párty člověk s vášní a odhodláním poznat o co vlastně běží a najít celou podstatu toho všeho co se děje.
Pak jsem k tomu před x lety poznala milovaného Ondřeje (Cidoo), se kterým jsem postupem času začala bydlet a tím jsme vlastně spojili veškeré zkušenosti, co jsme z hudebního světa získali ještě před tím, než jsme se poznali. Ondra už svojí Dj techniku měl a můj první kontakt s ní byl v souvislosti s tím, že jsem na ní utírala prach (smích). Postupem času jsem se začala zajímat a amatérsky si doma v obýváku hrála pro radost. Nikdy mě předtím nenapadlo, že bych někdy mohla hrát pro lidi. Tím, že jsem už měla odpařeno pár vydařených mejdanů, věděla jsem, že jsou na scéně již ostřílený hráči a profesionálové v oboru.
Jsem upřímně velký trémař a když si představíte show, tak já jsem přesně ten typ, co raději stojí ve tmě v pozadí, než před davy lidí a kamer. Hlavně každý kdo mě znal a zná ani netušil, že já si doma něco v obýváku šmrdlám, než se to všechno otočilo. Takhle nějak jsem se tedy seznámila s tím, co vlastně míchání obnáší, jenže nikdy jsem svůj set nedoladila do takové úrovně, na jakou jsem zvyklá od ostřílených jmen. Takže ta představa, že hraji někde v klubu, mi přišla až moc neuskutečnitelná.
Minulý rok mě napadlo, otevřít si s bandou přátel open air podnik Terasa Lounge na Mácháči, vedle hotelu, který od dětství znám. Nicméně i když se to na první pohled zdálo jako fiasko a i přes to, že byly fantastické a motivující ohlasy, ještě teď budoucnost toho projektu je nejasná. Byla a je to pro mě srdeční záležitost, kterou jsem vytvořila vlastníma rukama od prvotní myšlenky, vytvořit pohodlné, až relaxační místo, pro lidi kteří mají v plánu propařit celou noc. (Což je vlastně na Mácháči cíl mnoha mladých návštěvníků).
Samozřejmě, jsme s největší návštěvností počítali v období, kdy na jezeře probíhá mnou tolik milovaný festival Mácháč, kde jsem od roku 2005 nikdy nechyběla. Měli jsme program Djů, jenže jak už to tak u takových akcí bývá, kluci se mi noc před tím neskutečně zřídili a dopoledne v sobotu tudíž nemohl nikdo hrát, a protože byli všichni vyřízení, sáhla jsem po sluchátkách, co leželi opodál, v tom záchvatu nepříčetnosti a zodpovědnosti, že vše neběží, tak jak jsme si všichni naplánovali.
Stoupla jsem si před zaplněný podnik za pult a začala hrát a neskutečně doufala, že se brzo někdo vzbudí a zachrání mě před tím největším faux pas hudebních fajnšmejkrů. Pro mě to byl celkem zásadní moment, v podstatě jsem pořádně ani nevěděla, co dělám a lidi na to reagovali kupodivu dobře. Tak jsem hrála a hrála. Teď můžu s tím sebekritickým odstupem říct, že to bylo příšerný ale i přes to, si mě pár vlivných lidí všimlo a poprvé jsem uslyšela tu kouzelnou větu : MUSÍŠ HRÁT!
Byl to ohromný šok, nicméně v souvislosti s tím přišlo pár skvělých nabídek, a s tím i velká příležitost zahrát si třeba v Topshopu v předvánočních kampaních. Za což do dneška děkuji MATAMARŮM, jelikož díky tomu mě objevilo dalších pár lidí, nebo jsem na základě toho přesvědčila další, kteří mě podceňovali, a já konečně našla něco, co vlastně neuvěřitelně miluji!
Kouzelný na tom všem je, že by mě to v prvopočátku nikdy nenapadlo, dokud se tohle všechno neseběhlo v jednom neuvěřitelně krátkém období a já do toho neskočila po hlavě.
Což upřímně nebylo moc těžké, když už jsem ten svět jako fanoušek znala. Do dnes děkuji každému a všemu, že se to tak stalo.
Q: Prozraď nám něco více o Tvých aktivitách v módním průmyslu. Velmi často jsem viděl Tvé fotky ze zajímavých akcí, o kterých jsem ani nevěděl, že existují.
Teď jsi mě tedy pobavil. Všechno to vlastně má návaznost na všechno. Já módu miluju od nepaměti. Na modelku jsem moc malá a oplácaná, takže tenhle sen jsem brzo vyškrtla (smích) Nicméně ta vášeň být skvěle oblečená, tak aby to vyjadřovalo mou osobnost ale i náladu a zároveň to korespondovalo s aktuálností trendu je prostě posedlost, které se asi nikdy nezbavím, možná ani nechci. Být součástí módních přehlídek a gala večerů je sen každého shopahollika. Nicméně dostat se tam požaduje být někdo, což není tak lehké a stojí za tím spousty dřiny. Já měla to štěstí, že jsem dokázala najít most mezi módou a hudebním světem, což k sobě vlastně nerozdělitelně patří a díky tomu jsem se dostala na úžasná místa. Vlastně jsem spojila dva své vysněné světy a našla tak jak uplatnit ten Djing jako takový, se kterým jsem vlastně v životě nepočítala, ale teď mě pohltil. Musím podotknout, že právě tyhle gala večery, přehlídky a další úžasné eventy, mě kolikrát baví hrát mnohem více, právě pro tu fashion atmosféru, která tomu předchází. Nicméně jsem ještě neměla příležitost hrát pro tisícové davy, takže asi jen nemám s čím srovnávat. Na to mám pochopitelně ještě čas.
Q: A co promotérské aktivity? Děláš něco i v tomto směru?
Aktivně už moc ne, spíš jsem soustředila více času do svých aktivit. Nicméně, nedávno přišla fajn nabídka si společně s mou oblíbenou crew (Dj Paco, NodeM,, Cidoo) udělat jednou za měsíc večírek v klubu Mecca. Dostali jsme na starost jednou za měsíc páteční večer, kde se můžu s nápady vyřádit. Rozhodně nás to nenechalo chladnými a tak kutíme různé novinky a speciální záležitosti, aby to byl vždy ojedinělý večer, který na scéně ještě překvapí. Jedná se o edici večerů BRIDGE, což má svoji pointu právě v tom, že je to most mezi dvěma světy. Exkluzivně máme otevřený i lounge prostor, kde si to beru tak trochu na starost. Chci tam vždy vytvořit obzvlášť zajímavé a nevšední místo, takovou odvrácenou stranu toho, co se bude dít na velkém pódiu. Každopádně, protože jsme měli teprve 6.11. první díl, tak nechceme předbíhat a přepálit start všech těch dokonalostí, co jsme si připravili. Já se hodně zaměřuji právě na to propojení módy a večírků a vím, že kluci řeší různé technické zajímavosti a v neposlední řadě, součástí každého večera bude speciální performance nebo umělecká instalace. Je to vlastně taková fůze toho všeho o co se zajímám, toho co dělám a toho co dělají kolegové. Pak už jen dopomáhám spíše jako produkční na ojedinělých projektech, nebo charitativních akcích.
Q: Jsme časopis, který se hodně zaměřuje na mladé a talentované hudebníky, kromě toho, že samozřejmě píšeme i o ostřílených bardech. Slyšel jsem, že chystáš nějaký velký a zajímavý projekt s talentovanými hudebníky z dětských domovů. Představ nám ho, řekni nám, o co vlastně jde a jaký s tím máš cíle?
Já teda ještě ostřílený bard nejsem, na to si ještě několik let počkám, ale už teď vím, že pro to udělám vše, co bude potřeba.
Ano, oslovila jsem na základě doporučení Roberta, se kterým jsem se vlastně na konci října konečně seznámila. Robík vyrůstal společně s Verčou Kašákovou v dětském domově ve Vysoké peci, což je vlastně kousek od místa, kde jsem vyrůstala i já. Každý, koho zajímají, děti v dětských domovech ví, že po opuštění domova to nemají vůbec lehké.
Bylo mi řečeno, že Robert má neuvěřitelný talent na klavír a ukazovali mi spousty videí. Původně s celou touhle myšlenkou přišla právě Verča, která byla nevěřitelně přesvědčivá v tom, že když se spojíme, vznikne něco skvělého. Věřila jsem jí, ostatně jako jí věřím ve všem, a tak jsme se s Robertem setkala. Měli jsme se vidět v Praze, ale z nějakých osobních důvodů to nešlo. Mě už tlačil čas, protože jsem potřebovala už dávno pracovat na společném vystoupení pro Benefiční gala večer pro Nadání a dovednosti o.p.s. který bude 27.11.2015, v industriálních prostorech Kolbenky.
Tak jsem během dvou dnů, zpunktovala výlet do Liberce. Domluvila jsme se s managerkou OC NISA, že můžeme hrát v jejich obchodním domě, kde vlastní piano z projektu Piána na ulici. Domluvila jsem si s sebou fotografku Dianku (DK Mlynarčíková) která je skvělý talent co se dokumentární fotografie týče a kameramana a zároveň mého celoživotního parťáka Lukáše, který mi kryje záda v v každém projektu. Robík o ničem netušil, vlastně jsem mu jen řekla, že mi zahraje, že si popovídáme a uvidíme. Vůbec netušil, že přijedu s celou technikou, štábem a že k tomu všemu vlastně budeme hrát rovnou před lidmi.
Nakonec se to povedlo, jak nejlépe mohlo. Situaci zvládl a můj suverénní styl jednání, že když něco chci, tak si to dokážu odpracovat, ho zaujal.
Hráli jsme úplně poprvé asi dvě hodiny a znělo to tak, jako kdybychom to měli roky naplánované. Jenže to bylo naopak, on nevěděl, co pustím za track a já nevěděla, co bude hrát na piáno za skladbu. Bylo to fascinující. Robík si ničeho nevšímal, byl zahleděný do piána, ale já to celé viděla a vnímala, věděla jsem, že s tímhle klukem, když mu ukážu, co vím já, můžu dokázat cokoliv. Verča měla ohromnou pravdu, je to neskutečný talent. Skládá vlastní songy, dokáže improvizovat do beatu, zrychlit z pomalit, prostě to cítí. Teď společně připravujeme společnou show, která bude mít částečnou premiéru právě na tom benefičním večeru pro Nádání, a následně celý projekt bude k vidění na další BRIDGE edici v clubu Mecca.
Samozřejmě se ještě chystám oslovit, přední české labely a producenty. Já ještě ve skládání nejsem takový profík a Robert je hudební materiál k pohledání. Pár jeho melodií jsem slyšela na živo a je to zážitek na světové úrovni, který nemá obdoby.
Pořád říkám, že v dětských domovech vyrůstají nedoceněné poklady, které se potýkají jen s předsudky.
Q: Věnuješ se i dětem a dosti se pohybuješ kolem castingových agentur, co nám řekneš k tomuhle?
Dětem, se věnuji od mala. Už jen v mé rodině jsem přihlížela vyrůstání 7 dětí, aktivně se podílím na dospívání mé mladší sestry, takže děti jsou mého života součástí pořád. Od té doby co se osobně znám s Verčou Kašákovou, tak se snažím angažovat ještě mnohem víc. Seznámila mě se skvělou Lidnou Hurdovou, která je ředitelkou Nadání a dovedosti o.p.s. jejich posláním je podporující profesní rozvoj mladých lidí z dětských domovů a pěstounské péče. Posláním je dát dětem z DD dostatek dovedností a vědomostí tak, aby po odchodu z DD plynule navázali na běžný život jako je práce, bydlení a vůbec plnění si snů a naplnit tak svůj život. Verča je pro ně ale i pro mě skvělou motivací a už od prvního dne, který jsem s nimi strávila, jsem si vše kolem toho zamilovala. Kdykoliv, jakkoliv budu moct pomoct, budu tu právě pro Nadání a jejich team. Zaslouží si obrovský respekt a úctu za to, co pro naše české opuštěné děti dělají! Co se týče castingovek, aktuálně právě hledám řešení, jak alespoň částečně těmto znevýhodněným dětem dát příležitost aniž by museli podstoupit přijímací proces poplatků a dalších nepříjemných záležitostí a bohužel i falešných a podvodných agentur, které právě na těchto dětech vydělávají.
Všechno je to prostě jen o tom dokázat spojit tohle a tohle, aby to mělo nějaký smysl a prospěšně to fungovalo.
Q: Zeptám se jinak, je nějaké odvětví ve společenských kruzích, kam nezasahuješ?
Věřím, že je toho ještě spousta co jsem zatím nepoznala. Ale rozhodně jsem se už naučila určovat si své priority a již nezasahuji tam, kde nemůžu pomoci. Ne všemu se pomoct dá a já jsem přesvědčená, že život by se neměl zbytečně marnit. Jsem vždycky pak moc nešťastná, když se věnuji něčemu, co se ze dne na den rozpadne jako domeček z karet. Ale stává se to a bohužel to k tomu patří.
Q: Máš nějaký peprný zážitek ze svých cest a míst kdes něco dělala?
Tohle je otázka, na kterou asi nedokážu odpovědět, tak jak bych chtěla. Jsem magnet na historky, banální situace a trapasy. V podstatě není den, kdy by se mi něco podivného nebo až směšného nestalo. Koho to zajímá, může mě sledovat na sociálních sítích, kam většinu těchto historek ventiluju pro pobavení.
Q: Vraťme se k tomu Djingu, jsou místa, kde hraješ pravidelně, nebo kde Tě můžeme v následujících dnech potkat?
Hraju pravidelně v Hiltonském Cloud9, pak mě tedy čeká každý měsíc BRIDGE edice v clubu Mecca. Každý kdo se zastaví, nebude litovat. Pravidelně hraju v Room v centru Prahy, kde to má neskutečné komorní kouzlo. Dále mě čeká Benefiční večer pro Nadání, právě s Robertem, 27.11.2015, a den na to ještě hraju v kulturáku v Březnici v prvním společném setu s Cidoo, po boku legend jako je Tráva a Orbith. V prosinci mě čeká spousta vánočních večírků, a veškeré informace jsou dostupné opět na sociálních sití, ať už facebooku Kao Oui, blogu: Kao-oui.tumblr.com, nebo třeba Twitteru @KaoOui.
Q: Co kniha, kterou píšeš? Řekneš nám o ní něco? Proč zrovna kniha? Co Tě k tomu vedlo? Proč ne třeba web stránky, kde bys mohla mít vše aktualizované a nové?
To je takové celoživotní dílo. To, že napíšu knížku, jsem věděla už od mala. Nejdřív jsem si sepisovala deníky, vlastně mám z každého roku života jeden podrobný deník. Jak už jsem psala na začátku, jste první rozhovor, ke kterému jsem svolila, ale už teď na mě naléhá spousta managerů a dalších lidí a vyptávají se, kdo já vlastně jsem. Neměla jsem nikdy moc velké nutkání povídat o tom, co vlastně vím. Pak jsem ale přišla na to, že to lidi zajímá. Ale k tomu co vím a jak to vím, se vážou podstatné příběhy, které ten názor vysvětlují nebo spíše opodstatňují a nejde je vynechat. A taky jsem přišla na to, že mě zdlouhavé vysvětlování strašně unavuje a vyčerpává. Obzvlášť, když jsem přišla na to, že na světě se najde spousta lidí, co nikdy nepochopí a nikdy nebudou chtít pochopit, proč to vlastně všechno dělám.
Takže ta kniha by měla sloužit i jako takový prostředek toho vysvětlení, proč jsem taková, jaká jsem a co jsem zažila. Co jsem udělala za chyby a ostatní je dělat nemuseli. Co jsem udělala dobře, aby toho mohl využít každý a hlavně o tom, kdo já teda vlastně jsem a proč dělám, to všechno co dělám a kam tím teda směřuji. Na webu a sociálních sítích jsem dost aktivní, nicméně mi to nepřišlo jako adekvátní forma sdělení. Web je především o aktuálnosti, má to krátkého trvání, kdežto tu knihu, si jednou přečtou klidně všechny děti, které to neměli jednoduché, jako já i klidně za 50 let.
Každopádně na aktuálním a novém webu se teď nepřetržitě pracuje, společně ještě s Youtube kanálem, kde už budou právě ty aktuální postřehy ze všech těch prostředí, kde se pohybuji.
Jsem zvědavá na reakce a upřímně jsem z toho i strašně nervózní a zděšená ale věřím, že tak budu mít tu možnost ukázat všem, že když se věří svým snů, dokáže každý cokoliv.
Děkujeme za rozhovor
Autor:
Petr B. Wacko
Vychytane.cz/Help Music
Foto:
archiv Kao Oui
