Minulý pátek se v brněnském Boby Centru uskutečnila v pořadí již 38. Apokalypsa, a to opět s podtitulem 15 Years Anniversary. Pojďme se podívat, jak bylo.
Apokalypsa slaví letos 15 let od svého založení, a už z kraje roku bylo avizováno, že oslavy budou velké. První letošní ,,Áčko“ k oslavě patnáctin (15 Years Anniversary) se konalo 28. února v prostorách pavilonu P brněnského výstaviště, to listopadové se oproti tomu přesunulo zpět do zrekonstruovaných prostor Boby Centra.
Na tuhle akci, ostatně jako každý rok, jsem se těšila už od oznámení jejího konání – Apokalypsa totiž vždy byla a vždy asi i bude mou srdeční záležitostí, stejně jako je Boby mou srdeční záležitostí, co se týká prostor. Navíc line-up byl složen z velice kvalitních jmen a sliboval opravdu dobrou ,,spářku“, takže bylo naprosto nepřípustné vynechat.
K Boby jsme se dostali lehce po 10. hodině večerní, což jsme později zhodnotili jako velmi špatný tah. Jen řada na vstupu a bezpečnostní kontrole nás stála dobrých 20 minut času. No mohli jsme nadávat jen sami sobě, že jsme si vybrali ten nejexponovanější čas. Přes vstup jsme se jakž takž dostali, ale co se stalo po odbavení u vstupu? Málem jsme sebou sekli při pohledu k šatnám. Nejen, že nebylo vidět skoro ani k okýnku přes tu obrovskou masu lidí, kolem se skoro ani nedalo projít na hlavní stage. Jedna přístupová cesta na stage byla téměř kompletně zablokovaná a lidi, co chtěli projít, se museli doslova prorvat. Proč byly proboha otevřené jen jedny šatny (rozuměj ½ z kapacity) …to se ptali asi všichni. Po dalším asi 20ti minutovém čekání si konečně uložíme věci a odcházíme s jedinou myšlenkou – snad tam ráno budou.
Přicházíme na hlavní stage, kde už skoro hodinku hraje Nicole Moudaber. Potkáváme konečně zbytek bandy a postupně se aklimatizujeme. Boby už se začíná plnit a zima taky zrovna není. Protože nás Nicole moc nezaujala, jdeme mrknout na ostatní stage. Za tu dobu, co jezdím do Boby Centra, mi vždycky třetí stage unikla – buď nebyla vůbec otevřená, nebo jsem tam nešla, takže jsem se velice těšila, až uvidím, jak to tam vypadá. A vypadalo to moc dobře. A těch lidí – no mazec. Chvíli jsme se zdrželi a poslechli si Adama Clouda, pak jsme se ale přesunuli na Cubbo Hard, kde už hrála báječná Fatima Hajji.
Celý večer byl tak trochu lítací, protože všechny stage nabízely něco zajímavého a člověk by se nejradši roztřetil a zapařil všude. Nakonec jsme nejvíc času strávili na hlavní stagei, a když se nám nelíbilo to, co hrálo, tak jsme šli jinam.
Abych to trochu zkrátila – set Lena Fakiho i Dave Clarka byly velice povedené, nicméně nám přišly trochu utahané a monotónní.
Atmosféra byla báječná po celý večer. Na hlavní stagei dominovala pojízdná LED stěna, která se na konci setu vždy zavřela, promítla intro následujícího dje a poté se zase monstrózně otevřela. Tohle byl fakt zážitek. Skvělé byly také lasery a světla, nicméně díky hodně silným LEDkám nebyli djs zase až tak dobře vidět, jak by si asi každý přál. No není každý den posvícení, hlavně, že zvuk byl v pořádku.
Asi nejvíc jsem se těšila na Rushe a samozřejmě na miláčka Du´Arta. Rush předvedl vynikající set a opět tak potvrdil, že je to velký král (The King is Back). Rush byl skvělý, ale Du´Art byl doslova masakr. Rozšvihal všechny zbylé tančící lidi, a že jich v 7 hodin ráno nebylo na parketu vůbec málo.
V průběhu Rushe jsme si odskočili na chvíli na Code Tech/House stage a poslechli si kousek dvojice Deep Deep (Matamar) a konečně naživo viděli jejich úžasné jelení ,,helmy“.
Foto: Apokalypsa Official
Co se týká dalších věcí, jako jsou bary atd., asi není třeba nic zdlouhavě rozepisovat – ceny standard, rychlost obsluhy taky, není velice co vytknout. K dispozici byl i stánek s jídlem a cigaretami. Jediné, co nepotěšilo, byl opět velký svinčík na záchodech, a to na všech, a hlavně mokré podlahy a nebezpečné kluzko. Joo a možná ještě jedna věc – neprůchozí balkony nebyl dobrý nápad …všichni lidi, co putovali ze stage pryč a naopak, měli k dispozici dvojí úzké schodiště, které ještě okupovali pařící lidi, a někdy byl průchod opravdu boj.
Po sedmé hodině jsme si řekli, že je čas jít do šatny – a ještě, že jsme to udělali, protože se opět začínaly tvořit fronty. Bundy v šatně byly – naštěstí Vzali jsme je s sebou ještě na chvíli zpět na hlavní stage, ale spíš už jen v sedě jsme si užívali poslední minuty Du´Arta. Po skončení akce jsme se odhodlali odjet připravený autobusem do klubu Perpetuum na oficiální afterparty, která byla v mnoha ohledech vynikající. To už je ale na další příběh …
To je asi všechno, co jsem chtěla říct. Spousta lidí tvrdí, že tahle Apokalypsa byla ta nejlepší v historii. Já si to nemyslím, ale rozhodně se mi moc líbila a už teď se těším na další pokračování.
Tak vzhůru do dalších 15 let! Vidíme se v březnu v Boby!
Peace, love, Misha
