Červenající se líčka, rtíky jako jahůdky, vlásky jako princezna, oči jako pomněnky a uši jako KRÁVA. A to hodně velká. Tak tady to začalo. Bylo mi asi sedm, když se mí drazí rodičové rozhodli zahodit o dvě čísla větší čepice a poslat mě na operaci mých do nebe se tyčících uší, abych vypadala jako člověk a ne hobit.
Tehdy bylo časně ráno a já jsem jela se sestřičkou v sanitce. A tu jsem ucítila její účinky. Narkóza. Pomalu jsem sestřičce složila hlavu do klína...
“Pane doktore, zadržte s tím skalpelem, ona se probudila!“ nad sebou vidím pána v bílém plášti, jak na mě civí s nějakou prapodivnou břitvou v ruce.
“Mně vypadl žoubek...“ zamrkala jsem do ostrého světla. Pak doktor nechápavě civěl dál. S vypětím všech sil jsem vyplivla svůj zub, abych dokázala pravdivost svého tvrzení. Pan doktor se na zub nevěřícně podíval. Já jsem se na něj vítězoslavně usmála. Sestřička vykulila oči a běžela pro stříkačku. Píchla ji do mě a už se zase všichni tvářili normálně...
Druhý můj zážitek se stal u kožní. Byla jsem zrovna slečna pubertální a můj obličej zdobilo nespočet hnisajících hrbolků, které ode mě odháněly veškerý mužský protějšek. Nechápu proč.
Kožní mi napsala prapodivně vyhlížející mast, která mé problémy měla “zaručeně“ vyřešit. Mastila jsem jako ďábel a těšila se na příznivé výsledky. Místo toho se mi ale jednoho rána naskytl opravdu nechutný pohled na moji maličkost. Kolem každého toho hnisajícího monstra se objevilo asi pět ještě větších vředů, které mi naznačovaly, že můj sexuální život bude zřejmě ještě dlouho velice chudý…
Když jsem se konečně po dvou letech probudila a v zrcadle uviděla jen poslední malý pupínek, sebevědomě jsem vykročila do ulic. Toho rána ale nastal další problém. Nedostala jsem to.
Poté, co jsem pana gynekologa ubezpečila o tom, že ve svých 16-ti letech za sebou nemám žádnou mimořádnou sexuální zkušenost, tudíž se nemusí bát, že bych byla těhotná, píchnul mi do pravé poloviny mé zadnice injekci. “Tak slečno, do zítřka to dostanete.“ Dostala jsem. Ale také jsem ještě další týden kulhala na pravou nohu. Injekce mi totiž způsobila silnou bolest v pravém boku, takže jsem teď pro změnu chodila jako retard. Ach jo…
Snad největší utrpení mi způsobila slečna, která mi před časem brala krev. Nesnáším to. Už jen proto, že mám hrozně nízký tlak, takže moje krev teče neskutečně pomalu na to, abych v ordinaci pravidelně neomdlívala.
„Dneska to bude krev i z prstíku…“ usmála se slečna. Po zahřívacím kole, kdy moje statná ruka vyprodukovala tři zkumavky krve bez omdlívání, přišel na řadu onen prst. Slečna píchla. Krev netekla.
“Jak mám počítat, jak dlouho vám teče krev z prstu, když vám nic neteče? Holkyyy kterou jehlu používáte, když berete krev z prstu?“
Zatočila se mi hlava. Všechny prsty zmodraly strachem před dotyčnou slečnou, která ani nevěděla, kterou jehlou se co píchá. Šáhla po jiné jehle, kterou jí poradila kolegyně. Vybrala si jiný prst. Píchla. Krev netekla.
“Holkyyy, jí nic neteče, co mám dělat?“
“Zkus to znovu…“ odpověděly kolegyně znuděně.
Slečna se podívala na můj třetí modrý prst a už se chystala píchnout znovu.
"Nechci vám radit, ale z těch prstů krev prostě nepoteče…“ ozvala jsem se a uhnula s rukou. Slečna uznala, že veškerá snaha bude zřejmě marná a poslala mě zpět do čekárny.
“Když ono jí to fakt jako neteklo!!! Ha ha ha!!!“ slyšela jsem přes dveře její smích. Podívala jsem se na svoji mrtvolně modrou, opíchanou ruku. Hrozná bžunda.
Můj poslední zážitek se stal nedávno. Po dlouhém sezení ve škole mi začaly natýkat lýtka. Bezstarostně jsem si skočila k paní doktorce, aby mi napsala nějakou tu mast na otoky, případně mi řekla něco moudrého. Paní doktorka si mě trpělivě vyslechla a potom bez zájmu prohlásila “To budou žíly, to je na operaci.“ Spadla mi čelist dolů a oči povyjely z důlků.
“A míň drastickou radu mi dát nemůžete?“ zeptala jsem se nadějně. Paní doktorka se dlouze zamyslela. Já jsem se krátce zamyslela. Po jisté pauze jsem jí sama navrhla alternativní řešení.
“Co kdybych přestala sedávat se zkříženýma nohama a tím by se mi nohy opět prokrvovaly a neotýkaly?“
Doktorka se zamyslela. „No…to by šlo taky.“
Toho dne mi došlo, že chodit k doktorům je dobrovolná sebevražda. Člověk se dokáže při dobré vůli vyléčit sám a to bez újmy na zdraví…
