Přinášíme poslední ze série rozhovorů k filmu My2 s představitelem hlavní role Ondřejem Nosálkem alias kadeřníkem Tonym.
Jak jste získal roli kadeřníka ve filmu MY 2? Prošel jste klasickým castingem, a pokud ano, čím si myslíte, že jste tvůrce zaujal především?
Režisérka Slobodanka Radun si mě vybrala jako vhodného adepta z fotek, ale bylo nás více, takže jsem prošel sítem dvou kol. Co se zaujetí týče, myslím, že to bylo mým náhledem na roli, který jsme se Slobodankou měli velmi podobný, a lidským napojením při obou kolech castingu.
Vždy se nabízí otázka, jestli vám je role, kterou hrajete, něčím blízká…
V MY 2 hrajete homosexuálního kadeřníka a zdá se, že konečně vznikla v českém filmu civilní postava gaye, která jako by vám byla šitá přímo na míru. Jak se vám tahle postava hrála a co vám pomohlo jí dodat tolik autenticity?
Byl jsem moc rád, že jsem roli dostal a že Slobodanka vidí postavu Tonyho hranou spíše civilním, vnitřním projevem, opačně než se povětšinou gayové hrají. Byl jsem nadšený, protože jsem to viděl úplně stejně, byla to vlastně úplně první věc, kterou jsme si o postavě Tonyho řekli. Sám ovšem gay nejsem, takže jsem navštívil pár gay barů, poučil se o gestikulaci, rozdělování pozic v páru, probral různá názvosloví a vůbec jsem si prošel takovým gay obdobím, kdy jsem v sobě začal probouzet a rozvíjet svého vnitřního gaye.
Nemluvě o tom, že jsem měl doma cvičnou hlavu, na které jsem se asi 3 měsíce učil pod vedením kadeřníka (gay kadeřníka samozřejmě) stříhat. Jinak postava Tonyho mi byla velmi blízká právě svou opravdovostí a nepřehnaností v situacích, do kterých se dostal, a nakonec i oddaností a vírou ve velký cit a otevřením se odlišné cestě, než jakou doposud žil.
Dokážete si představit takový milostný románek ve vašem okolí? Také si myslíte, že láska dnes může mít různé formy? Vnímají dnes mladí lidé vůbec ještě rodinu jako něco stěžejního, nezbytného k zachování tradičních hodnot?
Myslím, že to lze zažít ve chvíli, kdy ještě člověk nenašel svou orientaci nebo si jí není úplně jistý, ale pokud je tomu naopak, už k tomu asi nedojde.
Ale věřím v určité napojení dvou lidí rozdílné orientace, někteří spolu dokonce žijí a naprosto si vyhovují, proč ne. I když v době singles budeme asi narážet, pořád si myslím, že pro mladé lidi nakonec rodina důležitou hodnotou je! A po opravdovém navázání úzkého vztahu a sdílení života s jedním člověkem nakonec pod rouškou jiných tužeb hladovíme skoro všichni.
Jak z hlediska muže vnímáte jednání Emy a její rozhodnutí bydlet na dobu neurčitou s člověkem, kterého skoro nezná? A jak na vás naopak působí Tony? Zdá se, že je svým způsobem mnohem dospělejší než Ema…
No, kdybych byl její muž, tak by mě to příliš netěšilo a náš vztah by brzy nabral jistého směru…
Pokud to mám vnímat jako muž přihlížející, řekl bych si, že asi nemá žádné kamarády, a tak zvolila zkratkovitým jednáním aspoň co nejbližšího člověka, což je její kadeřník. U Tonyho je to jednodušší, ten chtěl pouze pomoci v dané situaci, ale ta se mu zanedlouho vymkla kontrole a on zjistil, že nasedl do vlaku, který se rozjíždí směrem, o kterém ani nevěděl, že existuje. A o tom, kdo z nich je dospělejší, ať rozhodnou diváci, to opravdu netuším, oba se v určitých momentech zachovají velmi dětinsky a v jiných dospěle, ale připadají mi spíš oba jako malé děti na velkém, trochu rozbitém hřišti.
Film má velmi intimní a komorní atmosféru. Bylo tomu tak i na place? A jak se vám spolupracovalo s režisérkou Slobodankou Radun a herečkou Janou Plodkovou?
Bylo. Natáčeli jsme měsíc v jednom bytě v Praze Holešovicích, kde jsme se scházeli dennodenně asi v 15 lidech, a moc rád na to vzpomínám. S Janou jsem se trochu znal už z JAMU a Slobodanka je svým lidským přístupem velmi otevřená a celé natáčení pro mě bylo příjemnou spoluprací. A ať nevynechám kameramana Jiřího Málka, který velmi poctivým přístupem zachycoval obraz. Do toho jsem dost hrál v divadle, takže to bylo takové hektické období.
Tvůrci filmu nepodcenili audiovizuální složku filmu. Máte rád filmy, které jsou obrazově výrazné? Jednu píseň pro film napsal dokonce Mike Figgis a na filmové hudbě spolupracoval ve velké míře Jan P. Muchow. Je pro vás hudba ve filmu důležitá?
Samozřejmě, obrazově výrazné filmy mám velmi rád, ale je to dost široký pojem, zaujmou mě filmy Tima Burtona, Wima Wenderse, Luca Bessona, Gonzálese Iňárita, ale každý je obrazově výrazný tak trochu jinak. A hudba dělá u filmu hodně (krásným příkladem je Mrtvý muž Jima Jarmusche).
Jaké jsou vaše aktuální plány, na čem právě pracujete a kde vás můžeme vidět hrát? Je pravda, že se chystáte i na divadelní režii?
Hrát mě můžete vidět v divadlech Minor, Celetná, Kalich, Komedie. V lednu budu zkoušet s Jiřím Havelkou představení Letiště Václava Havla pro divadlo Archa. A s režií spíše začínám, a to zejména s režií pohybového divadla, před rokem s představením Boxteska s taneční skupinou Verte dance a tenhle rok v Ostravě Crossover mezi mnoha žánry pro prostor Cooltour.
Dodala: Martina Chvojka Reková
