Jak jsme již avizovali, v následujících dnech vám přiblížíme rozhovory s tvůrci a hlavními protagonisty filmu My2. První ,,dámou na holení" je Radka Denmarková, která společně se Slobodankou Radun napsala k filmu scénář, a která je zároveň autorkou stejnojmenné knihy.
Scénář k filmu MY 2 jste psala společně se Slobodankou Radun, zároveň s premiérou filmu vychází také vaše stejnojmenná kniha. Jak došlo k vaší spolupráci s režisérkou Radun na celovečerním filmu? A bylo od začátku jasné, že půjde o scénář, film a knihu?
MY 2 je příběh psaný a určený pro celovečerní filmový debut režisérky Slobodanky Radun. Jsem přesvědčená, že psát scénář má smysl jen pro konkrétního režiséra. Byla jsem ráda, že se na mě obrátila.
Vydat literární podobu příběhu je něco jiného než vydat scénář. Text je reliéf scénáře; podhoubí, z něhož film vznikal. Vždycky je toho tolik nutno obětovat. Slova fungují v literatuře a na divadle. Ve filmu ne, mám ráda, když film bere slovům sílu a převáží atmosféra náznakovosti. Ale literární podoba umožňuje ukázat, co všechno vedlo k promýšlení krátkého a intenzivního setkání dvou lidí, co vedlo k promýšlení hrdinů, co bylo nutné si ujasnit, s čím bylo nutné se vyrovnat.
Jaká pro vás, respektovanou a oceňovanou spisovatelku, v jistém ohledu sólistku, byla najednou práce v týmu?
Vím, co je literatura, vím, co je divadlo, a vím, co je film. Mají svůj jazyk a řád. Autor se musí v pravou chvíli stáhnout, protože vstupují do hry další faktory. Režisérka Slobodanka Radun se na mě obrátila, takže jsem samozřejmě musela respektovat její vnímání. Já bych některé situace přitvrdila. Ale jedno zůstává neměnné: pokaždé má věc vzniknout jen tehdy, když je tvůrce tématem posedlý. Bez vnitřního zaujetí nevznikne nic pořádného. A co se týká formy scénáře, pro mne jsou vzorem scénáře filmů Billyho Wildera, Alfreda Hitchcocka, z českých Františka Vláčila. Obstojí samy o sobě jako umělecká díla.
Proč jste zvolily téma, kdy žena utíká od svého nevěrného manžela ke kadeřníkovi, který je gay? Čerpaly jste z nějakých osobních zkušeností, nebo je příběh čistě smyšlený?
Šlo mi o to ukázat, že skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života a sexuální orientace není podstatná. Netušila jsem, že se k tomuto osobnímu tématu ještě někdy vrátím. Už jsem si je prosvětlila v knize Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008), kterou jsem psala osm let a v níž se smísila literatura a můj předchozí život výstředním a bizarním a hlubokým způsobem. Tentokrát jde o výsek, o miniaturu. Tělo je mrcha a vzpěčuje se, i když náklonnost a láska zapustí kořeny.
Rodiče hlavní hrdinky Emy svou dceru přesvědčují, aby se nerozváděla a akceptovala chování svého nevěrného manžela.
Některá rezidua včerejška stále otravují vzduch současnosti. Žena už není v područí muže sexuálně. Kdysi existovala jen pro něho. Nevěra ženy měla za následek ty nejtvrdší tresty, zavržení, dokonce i smrt. Zatímco muž si vyhrazoval právo obcovat podle libosti s jinými ženami. Přirozený význam ženy, který vyplývá z toho, že je těsněji spjata s potomstvem, se měnil v umělý, nepřirozený primát muže. To už je minulostí.
Hraje podle vás manželství v dnešní době ještě vůbec nějakou roli? A rodina ve smyslu klasického pojetí?
Tradiční role mužů a žen se mění tak rychle, že řada manželských párů musí vyvíjet nesmírné úsilí, aby si vytvořily nové role, které odpovídají dnešní situaci. Dnešní vztahy jsou zkázonosně liberální.
Právní systémy, které vymáhaly trest za ženskou a mužskou nevěru, selhaly. Co znamená vyvázat se z rodinných okovů? Když nás ve vztahu zklame kvalita partnera, najdeme záchranu v kvantitě? Když vztah nemá trvání, opravdu věříme, že nás spasí rychlost změn? Nechybí nám sex. Chybí nám sounáležitost a partnerská soudržnost v krizových situacích.
Co je pro vás obtížnější, napsat knihu, nebo scénář?
Napsat knihu je nesrovnatelně těžší práce.
Myslely jste s režisérkou při psaní scénáře už na nějaké konkrétní herce a je to vůbec při psaní k něčemu, nebo je to naopak omezující?
Myslím, že je přínosné představovat si ideální obsazení, v představách se nemusíte omezovat ničím.
A jak moc se kniha a film liší?
Kniha je myšlenkovým, drsnějším podhoubím scénáře. Větší prostor má postava sousedky. Zásadní ve filmu zůstalo zachováno: velkoměsto svou energií odráží dnešní existenciální nejistotu, která je denně přiživována všeobecně akceptovanou zranitelností lidských pout a odvolatelností závazků a partnerství.
Do jaké míry jste se účastnila dalších fází práce spojených s natáčením – tzn. castingu, samotného natáčení, volby hudby, střihu apod.?
Účastnila jsem se castingu a přípravných fází. Já si myslím, že scenárista nemá na place co dělat. Každý den jsem měla zprávy od režisérky, byla jsem až ve střižně. Potřebovala jsem odstup, ne se zahltit denními pracemi.
Scenáristicky jste se podílela už na televizních dokumentech o stěžejních osobnostech české kulturní scény (Evald Schorm, Alfréd Radok, Jan Werich…). Láká vás další práce na filmu? Ať už na dokumentech, nebo celovečerním filmu?
Já se ničemu neuzavírám. Pokud ale opustím svůj svět, musím dotyčnému věřit. A poznáte rychle, jestli jde druhému o slávu a jméno v titulcích, nebo se zamýšlí nad dobou a lidmi…
V posledních letech často vznikají v Čechách celovečerní filmy podle knih. Jaký máte na tyto filmové adaptace názor? Zfilmovaní knih je samozřejmě časté i v zahraničí, v českých kinech zrovna nově běží zdařilá Zmizelá od Davida Finchera zfilmovaná podle stejnojmenné a úspěšné knihy Gillian Flynnové.
Je to individuální. Když pominu komerční autory a budu mluvit o skutečné literatuře, tak existují autoři, kteří se zfilmováním vlastních knih problém nemají. Nebo jako Umberto Eco souhlasí, ale film vidět nechtějí. Já mám už problém dát své prózy filmařům, prorostlo mi do textu příliš mnoho. To raději napíšu původní scénář. Próza je pro mě zásadní svět, potřebuju filmaře, který se nekompromisně napojí a vytvoří adekvátní filmovou řeč, nebojí se riskovat. Kdyby si Vláčil nenašel ve Vančurovi svoje téma, nevznikla by svébytná Marketa Lazarová. Pokud by ji převyprávěli průměrní režiséři, vznikl by film o bitkách středověku. Film je umění. Ukázal, co umí. Jen takový film mě zajímá. A ptáte-li se na české adaptace, tomu vůbec nerozumím. Například podle Viewegha nevznikl žádný dobrý film, přesto podle hesla Češi podporují jen Čechy, se točí další… A to je jen zástupný příklad. Nevím, co se to s českým filmem děje. Vznikají televizní filmy pro nedělní podvečery. Film ztratil náročné publikum, publikum televizí asi zdětinštělo a chce už jen komiksy. Televizní způsob myšlení, kde se všechno soustředí na jednu myšlenku či obraz, aby mohli film vtěsnat do reklamního spotu, to je myšlení českých filmových „tvůrců“. S tím nechci nic mít.
Berete psaní jako práci, nebo jako poslání? Máte v současné době rozepsanou nějakou knihu? Na čem právě pracujete?
Je to můj život, to se přece nedá nijak rozpojit a pojmenovat. Jsem pokaždé román, který píšu. Právě vyšel Příspěvek k dějinám radosti. Pracuji na románu s pracovním názvem Čokoládová krev.
Patříte k tomu málu českých literárních autorů, kteří se dokázali prosadit v zahraničí. Vaše knihy jsou překládány do sedmnácti jazyků, získala jste ceny v Německu, nominována jste byla v Polsku a Francii, často jezdíte do Evropy i zámoří, v zahraničí absolvujete literární čtení a diskuze… Vnímáte nějaký velký rozdíl mezi lidmi a poměry v této zemi a v okolních vyspělých evropských státech? Vracíte se do Čech ráda?
Rozdíly jsou stále velké. Postavy mých knih jdou světem a zpětně mi o světě podávají zprávu. Intenzivním cestováním se mi změnil úhel pohledu… Zásadní pro mne byla čtení v New Yorku a hlavně v Číně. Zbývá jediné: pracovat a doufat. S nasazením. Život není nekonečný.
Více o filmu najdete na tomto odkaze:
http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=8496
Dodala: Martina Chvojka Reková
