Na tenhle sen nikdy nezapomenu. To ráno jsem se vzbudila a v očích měla slzy a strach. Vítejte ve světě deprese..
Současnost… Je nás tady pár. Ve velkém domě plném chladných zdí. Pohlížím do tváře neznámým lidem, kteří se ke mně chovají s přátelskou náklonností. Mám je ráda, ačkoliv neznám původ mých citů k nim. Marně hledám někoho, kdo by mi odpověděl na to, co tu vlastně dělám. Přede mnou se vesele baví mladý chlapec v modré košili. Je jiný než ostatní. Mám pocit, že z něj vyzařuje jakási smutná dobrosrdečnost. Při každém jeho sebemilejším úsměvu pocítím bolest. Bolest, která se skrývá pod povrchem jeho neutuchajícího optimismu. Mé oči sledují jen a jen jeho. Kdyby se však rozhlédly, viděly by, že lidé okolo jsou jen pomalé a bezduché skořápky, které jakoby se zmenšovaly. Nikdo se něsměje.
V tom se celým městem rozlije mrazivý, chladný hlas. Hlas promlouvající k lidem: „Nevycházejte ze svých domovů! Zůstaňte tam, kde jste! Nehýbejte se a vyčkávejte!“
Skupina již nesmějících se bezduchých těl se lhostejně posadí do řady, přikryje se tenkou dekou a vyčkává na blížící se… Chlapec se na mě schovívavě usměje a přidá se k nim.
„Neboj se,“ ozve se za mnou ženský hlas. Přikryje mě dekou a společně všichni čekáme.
Za okny se objeví mohutný, asi pětimetrový stín. Dle hluku rozeznávám něco jako tank. Ohlušující rána nás zbavila jediného smítka bezpečí před tím, co je venku. Chladná zeď je během sekundy pryč. Všude je plno prachu. Ohlédnu se po ostatních. Nikdo se nebojí. Dovnitř vstoupí muž s hladce oholenou tváří. „Všichni ven!“ zařve na nás. Pomalu se ploužíme do neznáma. Až venku se dokážu pořádně nadechnout a zbavit se prachu na řasách. Vidím několik dlouhých vozů s lidmi. Jejich zoufalé obličeje marně vzhlíží k nenávistně temné obloze, očekávajíc snad probuzení ze zlého sna, snad spásu z výšin. Slyším výstřel. Otočím se a podle kaluže krve, ve které se zmítá mužská postava usoudím, že nemá cenu se bránit. Jsou všude. Číhají na nás se svými smrtonosnými kulkami a sledují svým chladným pohledem. Mám strach. Žena, která mi předtím nabídla deku mě sevře ledovou rukou. „Neboj se,“ zopakuje opět.
K hladce oholenému muži přijde onen mladík v modré košili. Na tváři má klidný výraz a v očích slepou dobrosrdečnost.
„To co děláte je špatné.“
Rána. Střelil ho přímo do hlavy. Mládík se skácel k zemi.
„Svý názory si nech do nebe, mladej.“ Pronese muž lhostejně. Až teď vidím v lidských očích strach. Všichni sledují mrtvého mladíka, jejich jediný zdroj optimismu a naděje. Někteří začnou tiše plakat. Je mi ho tak líto…
„Obuj si to,“ vyzve mě žena. Na nohy si nasadím návleky a s poslušně sklopenou hlavou nastoupím s ostatními do vozu. Vedle mě na poslední chvíli naskočí hladce oholený muž. „Jedeme!“ zařve a vůz se začne pohybovat. Jeli jsme dlouho. Sledovala jsem měnící se tvář města, tvář zničenou a smutnou, tvář plnou prachu a trosek. Všude stáli muži se samopaly a každou chvílí se ozval výstřel a křik. Bála jsem se o život každého člověka, kterého jsem zahlédla ukrytého v sutinách. A v tom mi došlo, že ačkoliv jsem obklopena tolika lidmi, jsem vlastně sama. Neměla jsem tušení, kde je moje rodina a kde jsou mí přátelé. Zachvátila mě úzkost a divný pocit, že jsem tam daleko za sebou nechala něco moc důležitého. Sklopila jsem tiše hlavu. Už jsem se na to nemohla dál dívat.
„Bojíš se?“ promluvil ke mně vlídně známý hlas. Patřil hladce oholenému muži, jenž ještě před hodinou chladně zabil mladíka v modré košili. Mlčky jsem se mu vyčítavě podívala do tváře, která už nabyla jiného výrazu.
„To co páchám není zlo. Je to ve své podstatě dobro.“
Nechápala jsem ho. Nechápala jsem jeho vlídný tón, nechápala jsem, proč se mnou mluví. Jakoby mi ty otázky vyčetl v obličeji.
„Jsi moc krásná. Připomínáš mi někoho, koho jsem kdysi znal. Jak se jmenuješ?“
Tiše jsem mu řekla své jméno.
„Vím, že to bude asi těžké, ale zkus se mě nebát.“
„Jak se můžu nebát někoho, kdo jen čeká, až bude moct zmáčknout spoušť?“
„Ber tato má vražedná gesta jako nutnost. Nutnost udržení si neustálé autority.“
Mlčela jsem.
„Chci být s tebou sám, vystoupíme.“ načež se jeho hlas opět změnil v hrůzostrašný řev a on dal pokyn zastavit. Vystoupili jsme a vůz pak dále pokračoval v cestě. Chvíli jsme mlčky šli vedle sebe. Když jsem se na něj podívala, slastně nasával vzduch naplněný prachem a krví.
„Mlčíš.“ řekl mi přívětivě.
„Vy jste tu pán.“
„Pro dnešek chci, abych pro tebe byl někdo hodně blízký.“ chytl mě za ruku. Projel mnou bolestný pocit plný utrpení. Toto gesto jsem kdysi znala. Avšak měla jsem tak zatemněnou mysl, že jsem si nemohla vzpomenout odkud ho znám.
„Máš přítele?“ zeptal se. V tom okamžiku jsem omdlela. Srdcem mi projela ostrá bolest. Ta bolest způsobila, že jsem HO najednou uviděla nahoře v oblacích. Jak jsem jen mohla zapomenout! Měla jsem před sebou jeho obličej- milý, hodný, laskavý a krásný. Moje láska. Moje vše. Cítila jsem, jako bych ho objímala a tělem mi prostoupilo pět vtěřin štěstí. Otevřela jsem oči. Ten, kdo mě objímal ale nebyla má láska, nýbrž onen muž. Rozplakala jsem se. Cítit ten krásný pocit plný úlevy bylo pro mě jako vysvobezení z toho zla kolem. A najednou jsem tu zpět. S cizím mužem, z jehož opasku číhá smrtelná zbraň a bez jakékoliv jistoty že ON a mí bližní jsou v pořádku a naživu. Chtěla jsem umřít.
„Mám přítele.“
Schovívavě se usmál.
„Tak mladá dívka? Jak dlouho? Měsíc?“
„Kolikátého je?“
„19. listopadu.“
„Dnes je tomu přesně rok, co jsme spolu.“
Podíval se na mě.
„Zapomeň na něj. Je už pouhá minulost. Žijeme v novém světě. Jen se podívej…“ a opět nasál páchnoucí vzduch kolem.
Velkou část dne jsme jen mlčky procházeli sutinami, obcházeli mrtvá těla a sledovali dění kolem. Všichni muži v uniformách ho uctivě zdravili. Musela jsem s ním mluvit. Pořád se mě na něco ptal a skoro až intimně se mnou promlouval. Nevím, zda to bylo jeho úmyslem, ale postupně jsem na něm začala čím dál víc lpít. Po několika hodinách mi došlo, že on, ačkoliv je můj věznitel, je také moje jediná naděje, že nedopadnu jako ostatní. Jak ale ostatní dopadnou? Co se to vlastně děje? Kam je poslali? Novodobý koncentrační tábor? Neodvažovala jsem se zeptat. Bála jsem se vědět pravdu. Bála jsem se, že když se zeptám na cokoliv, jeho vlídný tón se zase změní v ten strašlivý řev. Pak jsem ale uviděla někoho známého. Ten jeho obličej…ty oči mě sledovaly, ale přitom se na mě nedívaly. Stál tam nehnutě. Hladce oholený muž zaregistroval moji pozornost a změnil směr chůze. Chtěla jsem zpátky. Už jsem nemohla dál...
„Tak už mi to řekni! Co se to tu sakra děje? Co s námi všemi chceš udělat? Tak povídej! Zabiješ nás???“ skoro jsem ječela.
„K něčemu vás potřebuju. Výhoda je v tom, že NIKDO nikdy nezjistí, co se tady vlastně děje. Představ si třeba, že zbytek světa oslepnul.“ řekl mi.
„Zabiješ nás???“ opakovala jsem otázku hystericky. To jsem neměla dělat. Jeho hlas byl opět hrubý a zlý. Chytnul mě za rukáv a přitisknul k zábradlí.
„TOBĚ! Tobě může být úplně jedno co s vámi se všemi udělám!!! Protože TY se odsud stejně jako ostatní už nikdy nedostaneš! Ani živá, ani mrtvá!!! Rozumíš??? Jediná věc, která tě může zachránit je zůstat se mnou a milovat mě stejně jako tehdy ONA!!!“ zakřičel zoufale. Podívala jsem se na něj skleněnýma očima. Z jeho pohledu jsem cítila bolest. Začala jsem plakat. Dlouze a smutně. Věděla jsem, že odsud není úniku. Uvědomovala jsem si marnost svého počínání.
„Neplač…,“ řekl najednou mírně. „Trhá mi to srdce…“
„Už máš…už máš seznam všech mrtvých a zajatých?“ zeptala jsem se skrz zaslzený obličej.
„Mám.“
„Chci ho vidět.“
„Proč?“
„Pokud na tom seznamu nebude JEHO jméno a ty mi dáš jistotu, že zůstane živý a šťastný, pak tady zůstanu a udělám co budeš chtít. Jinak bez jeho štěstí už pro mě nemá smysl žít.“
„Ten seznam ti obstarám.“ řekl a vzal mě za ruku. Odcházela jsem do cizí budovy a naposledy jsem se podívala na nebe. Navždy jsem se rozloučila s oblaky, které mi stále připomínaly jeho obličej. Ten milý, hodný, laskavý a krásný...
