Nad Prahou se táhl temný mrak, který ukrýval netvora. Ti, kteří se mu postavili do cesty, byli bez milosti rozmašírováni, stráveni a vyplivnuti. A pak znova, dokola a dokola.
Ten netvor mířil do pražského klubu Roxy, kde předvedl hodinu a půl energetické show. Říká si Black Label Society a hudebně má toho říct tolik, že bych se nedivil, kdyby se jeho písně za nějakou dobu objevily v dalším vydání oblíbené knihy Já, písnička.
Black Label Society patří mezi dlouhohrající klenoty tvrdé muziky a jejich vystoupení v Roxy bylo očekávanou akcí letních měsíců. Kapela se těší přízni fanoušků po celém světě, za což může jak jejich muzika, ale také výrazná postava frontmana Zakka Wylda. Ten (pokud to teda nevíte)si střihl roli dvorního kytaristy Ozzyho Osbourna, a to dokonce od roku 1988 až do léta páně2007. No, řekněte si sami, není tohle skutečně dobrá vizitka?
Roxy bylo narvané až po půdu. Půl hodiny před začátkem koncertu se klub proměnil v prádelnu. Pot pomalu kapal ze stropu (v klubu Nová chmelnice to bývá nepsaným pravidlem), a pokud ne, tak aspoň z každého z nás. S přilepenými trenkami si skáču pro pivo, žíznivě ho dopíjím a snažím se v davu nalézt útulné místo, kde bych mohl zaparkovat. Nedočkaví fanoušci postávají na ochozech, před pódiem, vedle zvukaře a na schodech. Zkrátka všude, kde se dá. Čas od času se snaží vyvoláváním přimět kapelu k dřívějšímu příchodu, ale marně. Atmosféra v sále každou ubíhající minutou houstne. Převládá masa černě oblečených a divoce vypadajících individuí, s kterými bych se do sporu dostat nechtěl. Nakonec si přece jen pro sebe urvu kousek prostoru. Nezbývá než čekat!
Úderem půl deváté se na pódiu mihnou bedňáci a strhávají plachty z předem připravené zvukové aparatury. Ruce zkroucené v paroháče extaticky vystřelují směrem k nebi . Dav se zavrní vzrušením. To, co se nacházelo na pódiu, jsem jakživ na klubovém koncertě nezažil. Monstrózní zvuková stěna vyšší než samotný ďábel jasně naznačovala, že kluci to mají rádi pěkně nahlas. První muzikanti se objevují na pódiu. Za bicí usedá Jeff Fabb, basovku rozzvučí John De Servio a kytary se ujímá Dario Lorina. Po menším napínání přibíhá konečně Zakk Wylde a v ruce jako žezlo třímá jeden ze svých typických instrumentů. Šou může začít!
První tóny hutných kytar boří stěny Roxy. Kapela spouští úvodní song My Dying Time z jejich nového alba Catacombs of the Black Vatican. Stojím kousek od reprobedny v zadní části, tak mám vše přímo z první ruky. Zvuk byl perfektní (nebo téměř perfektní), slyšet byly jednotlivé nástroje a zpěv drásal (v dobrém slova smyslu)mé ušní bubínky. Jediné, co mě rozčilovalo (a nebyl jsem sám), byla právě již zmíněná reprobedna, která se pravděpodobně rozhodla kazit koncert vzadu stojícím fanouškům. Ta bestie občas vynechávala a ničila celkový dojem z písní. Taky to párkrát schytala pěstí od rozzuřeného chlápka v kšiltovce. Bohužel, v tomto případě, hrubá síla nepomohla.
Energie se z pódia valila po hektolitrech a zaplavovala příznivce až po kolena. Zakk Wylde a jeho parta dobře ví, jak vystavět celé vystoupení. Po několika svižnějších písních (ze starších alb) přichází Wylde s bezmála osmiminutovým sólem, při kterém si snad musel zlomit všechny prsty. Na mě to působilo poněkud rušivě a trochu vytržené z celého kontextu vystoupení. Ale když někdo umí hrát, rád to předvede! Frontman střídá během celého setu bezpočet kytar (i na slavnou „Bullseye“ došlo), k vidění byla i hra na dvouhlavé něžné dřevo.
Za nejsilnější moment celého vystoupení považuji píseň „In This River“, kterou Zakk Wylde hraje na klavír. Je věnována jeho příteli Dimebagovi Darellovi z kapely Pantera, který byl brutálně zastřelen během živého vystoupení. Přes zvukou techniku je přehozena Darellova fotografie. Fanoušci uctívají památku texaského kytaristy bouřlivým potleskem. Závěrečná píseň Stillborne dozněla přesně v deset hodin večer. Kapela se loučí, do davu se rozhazují trsátka, paličky a ručníky. Jeden z nich, hozený právě Zakkem Wyldem, chytá fanynka na ochozu, která podle výrazu štěstí zažívala jeden z nejlepších orgasmů. Koncert to byl vydařený. Je jen škoda, že nefungovala větší komunikace mezi publikem a kapelou. Na druhou stranu, kdo se má chuť vykecávat, když přišel za muzikou.
Já nechytil nic. Snad jen skvělý zážitek z dobrého vystoupení. A to je možná více než ručník upoceného dvoumetrového vousatého chlápka, i když je to Zakk Wylde.
Autor - Jan Herc - vychytane.cz
Missquire(Michaela Chovancová)
čtvrtek 19. 6. 2014 13:00
Chovancová, Michaela. 2014. Black Label Society očima Vychytané.
Vychytané.cz. [Online] 19. 6. 2014. [Citace: 27. 7. 2024.] http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=7959. ISSN 1802-2677.
link na článek:
http://clanky.vychytane.cz/Black-Label-Society-ocima-Vychytane 
