Lenka Dusilová, nepřehlédnutelná a originální osobnost české hudby, přichází se svojí kapelou BAROMANTIKA s novým albem.
Přesněji řečeno jde o komplet CD a DVD s živým koncertním záznamem Live at Café v lese, který je vůbec prvním živým albem v kompletní diskografii Lenky Dusilové a byl pořízen během tří podzimních večerů loňského roku v pražském Café V lese. Albem a jeho křty končí, jak sama Lenka říká, další etapa její umělecké dráhy. Na její pokračování se lze těšit už teď. Možná nás překvapí, zcela jistě potěší. O tom ale někdy příště. Teď si povídáme především o novém supraphonském počinu.
Komplet Live at Café v lese je vaše první živá nahrávka; dříve vás něco podobného nelákalo?
Moc ne. Doposud jsem k tomu neměla odvahu. Necítila jsem, že je moje muzika natolik dobrá a já sama natolik silná, že by to vydalo na dobrý živáč. Poprvé mě napadlo pořídit živou nahrávku s kapelou Eternal Seekers, ale realizovala jsem ji až teď s BAROMANTIKOU. V současnosti mám super kapelu, která za záznam stojí. Myslím si, že je důležité představit ji posluchačům, kteří by třeba z různých důvodů nešli na koncert. A samozřejmě je obecně důležitá i atmosféra skladeb a celého koncertu, která je z živé nahrávky cítit.
Jaké písně zaznamenává ta vaše?
Nejvíc písniček tu je z mojí čtvrté sólové desky Baromantika, jsou tam i tři písně z mých starších alb, ale předělané do zvuku kapely BAROMANTIKA.
Neměla jste nutkání některé písničky na nové album přetočit?
Ne. Aranže fungují skvěle a písničky taky. Samozřejmě, vždycky si můžete říct, že by šlo zpívat líp. Když se vidíte, uvědomíte si, co se vám zrovna v tu kterou chvíli honilo hlavou. Přesto bych ale nic neměnila, k tomu záznamu vlastně nemám žádné výhrady. Kromě toho jsme zaznamenávali tři večery, takže byla pravděpodobnost, že když se jeden večer třeba něco nepovede, povede se to další večer. Záznam na CD a DVD jsme nakonec vybrali ze dvou posledních koncertů, ale převážná většina je z posledního koncertu. Album obsahuje čtrnáct skladeb, koncert byl o něco delší, ale tento výběr na live je, myslím, dostatečný. Písničky z alba Baromantika jsou tam všechny.
Obecně: máte ráda živá alba – třeba i u jiných zpěváků a kapel?
Mám. Koncept živého koncertu je přesně podle mého gusta, ráda vidím muzikanty v akci, koukám jim do kuchyně, dívám se, jak opravdu hrají. Tohle mám raději než nějaká velkolepá šou.
Někteří muzikanti říkají, že neradi nahrávají ve studiu bez publika; jak je tomu u vás?
Já publikum opravdu u všeho mít nemusím. Koncert a nahrávání jsou dvě různé záležitosti. Na koncertě máte zpětnou vazbu, která je velice důležitá, ve studiu záleží na konceptu nahrávání, zdali máte všechno připravené nebo zdali experimentujete. K tomu samozřejmě potřebujete určitý klid.
Vaše nové album má krásný obal…
Sama nejsem příliš vizuálně zdatná, proto ráda vyhledávám umělce, kterým důvěřuji. K BAROMANTICE, co se vizuálního zpracování a grafického designu týče, patří Michal Ožibko. Je to malíř – hyperrealista, a kromě toho i velice šikovný, vkusný grafik. Stojí jak za obalem předchozího alba "Baromantika", tak i aktuálního live CD a DVD, které jsme s BAROMANTIKOU natočili. Kromě toho spolupracujeme s fotografkou Bet Orten, která fotí promofotografie pro BAROMANTIKU a také s režisérem Tomášem Zilvarem, který pro nás tohle DVD natočil a též jsme s ním točili i klip "Baromantická".
Přicházíváte k výtvarníkům s vlastní koncepcí obalu nebo to všechno necháváte na nich?
Jsem muzikantka, takže s nějakou konkrétní koncepcí obalu asi ani přijít nedokážu. Všem zmíněným spolupracovníkům důvěřuji, věřím jejich vkusu. Jsou to lidé, kteří dokážou vystihnout atmosféru, která z hudby jde. Tohle všechno je pro mě samozřejmě důležité.
Křest alba "Live at Café V lese" v Jazz Docku jste pojali mimo jiné jako rozloučení s prvním albem Baromantiky; dá se říct, že vstupujete do nějaké nové éry, nové etapy své kariéry?
Ano. Natočila jsem sólovou desku Baromantika, vytvořili jsme ji s producentským týmem ve složení Viliam Béreš, Patrick Karpentski a Beatka Hlavenková. Ti se naučili pracovat s mými nápady, vyzkoušeli jsme si i spoluautorství a spolutvoření nových věcí. Koncertovali jsme spolu dva roky a stala se z nás regulérní kapela. Teď vydáváme živáč. Vedle toho chystáme spoluautorskou desku, která vyjde příští rok. Je čas posunout se zase o kus dál.
Trochu osobně: vaše kolegyně Sára Vondrášková si říká Never Sol, Olga Königová zase ILLE. Vy jste nikdy neuvažovala o nějaké umělecké přezdívce? Ne. Když jsem zpívala v kapele Sluníčko, říkalo se mi Sluníčko. Někteří lidé mi říkají Dusilenka nebo Dusítko. Dávat si ale nějakou uměleckou přezdívku mě nikdy nenapadlo, nemám důvod vymýšlet si jakoukoliv skrytou identitu.
Dá se muzika, kterou děláte (a třeba i Never Sol či ILLE) nazvat alternativní? Od téhle škatulky bych se já osobně nejraději oprostila. Alternativní pro mě znamená hodně vymezený. Když si vezmete Never Sol nebo ILLE, je to samozřejmě muzika, která má obsah a hloubku, jistě ji poslouchají ti, kteří potřebují nějakou hlubší duševní potravu, ale jinak je to hudba přístupná, ve které najdete hodně prvků popu. Ani já se, co se Baromantiky týče, nepovažuji za alternativní. Tohle označení by se možná dalo použít pro moji práci v divadle; možná. V popu dneska využíváte různé prvky z různých žánrů, jde o to, jak moc se chcete vyhraňovat vůči obecnému vkusu.
Na jaře jste vystupovala na festivalu dětských filmů ve Zlíně v rámci Dne s Českým rozhlasem; obecně: co vy a rádio?
Český rozhlas je médium, kde mě vždycky rádi přivítali na rozhovory, čehož si vážím. Konkrétně na Vltavě byly několikrát prezentovány naše kapely BAROMANTIKA i Eternal Seekers, starší populárnější věci hrajou po nocích i na jiných stanicích. Do formátu komerčních rádií ale bohužel evidentně nezapadáme.
A co spolupráce se Supraphonem?
Námluvy se Supraphonem začaly před nějakým časem, kdy tu začala pracovat Iva Milerová, která kolem sebe má zajímavý tým lidí. Iva je jednou z posledních srdcařek v českém showbusinessu co se hudebního byznysu týče. Spolupráce se Supraphonem mi tak teď dává smysl, navíc je to obrovská pokladnice české i slovenské hudby a dalších audiožánrů.
Na závěr: první veřejný úspěch jste měla se zhudebněnou básní Jiřího Wolkera; sáhnete dnes, třeba před spaním, po poesii?
Před spaním ne, ale občas mívám období, kdy si poezii čtu. Třeba v době, kdy sbírám inspiraci, hledám nějaké vyjádření, snažím se verbálně pojmenovat svět, který mi vzniká pod rukama. Nebo když píšu texty. V takovém případě se do poezie pokládám dost hluboko, snažím se hledat, jak lidé v současnosti píší, a třeba i nějakou tu inspiraci.
Dodal: Lukáš Kadeřábek
