Pořídíte si vychytanou věcičku - gps. A ta potfora si s vámi zahrává kdykoliv může. Chcete se při svých cestách zbavit protivných keců neustále žvanící slečny? Chcete jí nabídnout nečekané vzrušení? V tom případě si kupte gps!
Pořídil jsem si pro svoje cesty za kšefty i za zábavou gps navigaci. Už mě fakt nebavilo stát na neznámých křižovatkách a metodou rozpočítání zatočit doprava, nebo doleva. Koupené papírové mapy taktéž nefunkční. Obzvlášť v situaci kdy zůstaly naskládány v krabici po posledním čištění interiéru auta v bezpečí garáže. Poslední hřebíček do rakve standardním orientačním metodám byl opožděný příjezd na jednu párty, kde jsem hrál, a to jen proto, že jsem kdesi odbočil opačným směrem.
Pořídil jsem ti tedy gps velmi elegantního tvaru s novým, chytřejším, čipem. Ne s tím starším, který mě na kolegově obstarožní gps navigoval v Bratislavě tak špatně, že jsem zajel do jednosměrky opačným směrem, načež mě místní policie zastavila, vyzvala k vystoupení z vozu, prošacovala jestli nemám zbraň a málem mě jako vraha odvlekla na služebnu. S čipem Sirf plus! Malá věcička, schopná současně měřit pozici až z dvaceti satelitů a tedy udávat informace s přesností na metry.
Kdesi na internetu jsem zakoupil asi program, jeden z nejlepších, ne-li nejlepší, a to Tom Tom s milým hlasem automatického navigátora jménem Miloslav. Jeho hlas už beru jako společníka na dlouhé cesty, které sem tam trávím ve voze v osamocení. Jeho "na nejbližším sjezdu sjeďte", "po pětistech metrech zatočte vpravo" nebo "až to bude možné, otočte se" mi alespoň nahrazuje společníka.
Výborná věc na něm je ta, že narozdíl od ženské když už moc mluví, se dá ztlumit. A naopak slouží jako výborný prostředek na rozbití toku, či doslova přívalu slov spolucestující slečny, která vás jinak s neutuchající výdrží zasypává informací za informací po celou cestu. ženský prostě nedokáží udržet nit myšlenek, když jim do toho v nepravidelných intervalech pořád někdo kecá. A to umí Miloslav svými povely o dalším směru cesty dokonale.
Jednou přišla o víkendu chvíle, vše hotovo, mrknout se zase po okolí. Po krátkém bezcílném bloumání mě kdesi za Luhačovicemi napadlo obhlídnout tajemnou Čubovu vyhlídku. Prý ji kdysi nechal vybudovat pro to, aby mohl hostujícím papalášům ukazovat svoje velké slušovické impérium. Zadal jsem tedy souřadnice, Miloslav bleskurychle spočítal nejkratší trasu a mohlo se vyrazit. Šlo o trasu s maximální délkou deseti kilometrů, což vůbec nevypadalo nijak složitě.
Nejdříve se cesta jevila jako sice menší, ale přesto solidní asfaltkou. Ovšem po příjezdu do první vesnice se stočila k mému překvapení do jedné z vedlejších ulic a dále trasa vedla do nitra vesnice a na její okraj. Když jsem se dostal až k poslednímu domu, došlo ke změně asfaltové silnice na polní cestu. Nijak mě to nevzrušilo, protože Miloslav na displeji vykreslil pěknou rovnou přímku, asi kilometr dlouhou a mlčel. Zřejmě byl taky v klidu a asi vařil kafe, nebo se někde u nabíjecího konektoru slunil na vesele hřejícím slunci.
Polní cesta se ovšem pozvolna začala měnit na lesní cestu a začala se mírně svažovat. Což mě stále nepřekvapovalo. Přece jenom cestování přírodou přináší mnohá úskalí. To, že je něco v nepořádku jsem zjistil zhruba půl kilometru do první odbočky.
Moje pozice by se dala popsat jako osobní vůz uprostřed lesa, stojící v prudce klesajícím kaňonu s vyjetými kolejemi od traktorů, plným velkých balvanů a bláta.
Zapřemýšlel jsem a zhodnotil situaci: Stojíc z kopce, motor i náhon na předních kolech, vycouvat zpět by byl holý nesmysl. Musel jsem tedy poračovat vpřed. Zajímavé bylo, že přesto, že gps ukazovala rovnou cestu, několikrát se cesta zavlnila jiným směrem.
Rozhodl jsem se tedy, že musím to dojet stůj co stůj. Auto tam nechat nešlo a říci režisérovi, scénáristovi a autorovi tohoto námětu že je debil nešlo, když jsem si to spískal já sám a hodit reklamy a přerušit děj taky nešlo. Po krátkém pěším průzkumu jsem se vyškrábal zpět k autu, vlezl do něj a jal se pomalu spoustět děsivou stezkou odvahy směrem k vysněnému cíli - asfaltovému povrchu!
Šlo to dosti ztuha. Větve šlehaly o plechy, velké balvany bouchaly o podvozek, bláto se vmačkávalo i do těch nejmenších zákoutí spodku auta. To často nejelo ani rovně, ale nakloněno v nebezpečném úhlu, ve kterém každou chvíli hrozilo převrácení na bok a nechválně známý pohyb zvaný "pana-orel" - tedy obrácení kolem dokola přes střechu. Zároveň bylo doslova nutnost udržet auto v pohybu, protože jakmile se dostane "břichem" na kámen a zastaví, nadále může sloužit už jen jako docela drahý kolotoč.
Tímto způsobem jsem se minutu po minutě, metr po metru prodíral vpřed a těch čtyři sta metrů se zdálo nekonečných. Nakonec se opět objevilo více trávy a ubylo stromů. Sláva, vyjel jsem z lesa. V tu chvíli byla v dálce zničehonic k zahlédnutí asfaltová silnice.
Probral se i Miloslav. Zřejmě si odpočinul, zadíval se do mapy a sušel odtušil: "a na konci ulice zahněte doprava ..."
Fakt pěkná ulice. Přinesla mi jeden zajímavý zážitek a zkušenost, že navigaci, Miloslavovi a potažmo chlapům vůbec nelze věřit.
