Tááák Citadela je už za námi, tak si pojďme zrekapitulovat, jak to vypadalo a co se dělo:)
Po Apokalypse Mayan Code se naše zlínská trojka (já, Honza, Michal) rozhodla vyrazit opět do Brna a tentokrát na Citadelu Cube Game. Ze Zlína jsme vyrazili vláčkem kolejáčkem v 19:30. Cesta ubíhala vcelku rychle a výjimečně se nestala žádná katastrofa, jako je u mě bohužel ve zvyku, když se jede někam řádit (např. ujeté vlaky, ztráta věcí, nestihnutí busu, zapomenuté vstupenky atd atd...
). Do Brna jsme dorazili kolem 21:40, prvním cílem bylo wc- díky páni Slováci za ukázání, jak projít v McDonaldu bez placení na toalety. Druhým a nejdůležitějším bodem byla poté cesta na Boby vstříc protančené noci.
Na Boby přicházíme něco před půl jedenáctou, první překvapující fakt je řídká skupinka lidí postávajících venku, většinou se to kolem bobíčka hemží stovkama lidí, ovšem teď registrujeme tak 50. Před Boby protestuje s transparentem náš známý pobožný rebel, snažící se přimět lidi, aby prozřeli. Pár jedinců se s ním dohaduje, moc to neregistrujeme a pokračujeme dovnitř. Převlékáme se, ukládáme věci do šatny a pospícháme směr Lagrota, kde už od 22:00 hraje Mario Ranieri .
Přicházíme ve chvíli, kdy Mario mixuje do schranzu hlášky z filmu Team Amerika. Celou lagrotou zní p*dele a jiné části těla či orgány, je to vtipné a originální. Přes naše obavy z přeplněné Lagroty kvůli hvězdným jménům top chranz djs, jsme mile překvapeni. Prostor je zaplněn asi z 1/3, pařící nálada se pomalu, zato jistě dostává všem do krve. Velký podíl na tom má samozřejmě sám Mario, který předvádí takovou řežbu, jenž známe jen z velmi ranních hodin Apokalypsy. V jednu chvíli je ovšem vypuštěno tolik umělého kouře, že na parketu není vidět 20 cm před sebe a je téměř nedýchatelno. Ačkoliv v Boby není nijak narváno, nekonečné fronty na záchod se tvoří kosmickou rychlostí.
Pár minut před jedenáctou si odcházíme od tohoto řezníka odpočinout na hlavní stage, kde už se chystá Dusty Kid, který začíná hrát přesně v 23:00. Deset minut stojíme na balkoně a posloucháme trochu monotóní, pro nás lehce nudnou tvorbu tohoto mladého Dje. Když už se chystáme vrátit zpět do Lagroty, Dusty to začíná pomalu rozjíždět. Pozorujeme ze shora dav, který se spíš než tancuje, jen lehce kymácí do rytmu. Dusty nás bohužel trošku zklamal, připadalo nám, jako kdyby jen nahodil smyčku. O půl dvanácté se tedy přesouváme zpět na Lagrotu za Ranierim.
Počet lidí se nikterak výrazně nezvýšil, vzduch je už lepší, není tolik zakouřeno. Ve 00:00 se za mixem objevuje Candy Cox, která brilantně pokračuje ve snaze Maria zbořit Lagrotu. Pár minut před jednou hodinou ranní Candy rozhodně clubery nešetří a řeže to hlava nehlava. To, že hraje skvěle, potvrzuje i ze 3/4 plná Red Cube Stage. Boxy nejsou příliš okupovány, většina lidí paří ve snaze udržet krok se šíleným tempem. Ačkoliv klimatizace stíhá bez problému, rozhodneme se na chvíli zvolnit. Při vycházení z Lagroty jsem svědkem naprosto otřesného pádu ze schodů nějakého kluka. Mokré schody, na něž není nikde(alespoň písemně na papíře) upozorněno, mu způsobují vykloubené rameno, velkou ránu do hlavy a následní bezvědomí. Schody byly opět příčinou mnoha úrazů, zvrtlých kotníků aj. Minulý rok jsem se na mokrých schodech také hezky proletěla, zvrtla si kotník, stejně jako x dalších návštěvníků. Pro příště by bylo minimálně vhodné upozornit jakoukoliv formou na kluzké schody (a nejen schody). Přecházíme na hlavní stage a potkáváme mnoho pařmenů v nejrůznějších oblečcích, jak dámy, tak i pány. Příjemným překvapením je i vysoké procento návštěvníku nad 30 let a více, věrní clubeři se vracejí. K zábavě večera přispívají i stánky Marlboro, jenž návštěvníky po splnění zapeklitých a především vtipných úkolů obdarovávají všemožnými dárky dle vlastního výběru, například sluchátka, flešky atd.
O čtvrt na dvě nastupuje Uto Karem na White Cube Stage. Energický set rozpohybuje Boby, které je již téměř celé zaplněno. Parádní set trochu kazí vizualizace, které nám nepřipadají až tak úplně dotažené do konce. Scházíme z balkonu na toalety a tím se dostávám k prvnímu velkému záporu večera. Podlahy u spodních barů lze považovat za veřejné kluziště vhodné pro zlomení ruky, nohy, rozbití hlavy aj. Stejně tak množství odpadků na taneční ploše, např desítky zašroubovaných pet lahví dávají skvělou příležitost ke zranění. Záchody, jak již tomu bývá, s přibývajícími hodinami mění svou podobu z čistých útulných - na hodně špinavé a neútulné. O půl druhé Uto trochu zvolňuje, což cluberům nijak nevadí a vesele paří dál. Balkony jsou téměř prázdné a začíná být pěkně teploučko. Ovšem dá se to bez problémů přežít, takže jako mínus bych to rozhodně neuvedla.
Po zrelaxování se na hlavní stagi přecházíme deset minut po druhé zpět na na Red Cube Stage, kde již za mixem kouzlí O.B.I. Jako vždy do toho dává všechno, komunikuje s publikem, velmi to prožívá. Trošku mi to znesnadňuje snahu pořídit fotku s normálním výrazem. Ačkoliv je zde téměř plno, na barech se nečeká nikterak dlouho. Ceny nejsou ani vysoké, ani nízké, jak již jsme zvyklí, za pivo 40, voda 40, panáky 55. Ačkoliv už by mnozí z tančících mohli ždímat trička, nevzdávají se a drží dechberoucí tempo. Klimatizace stále funguje na jedničku, což vytváří pohodové prostředí.
Sbíráme svých pár švestek a chvátáme zpět na hlavní stage, kde Anthony Rother začíná své life vystoupení. Jsme tím takřka uchváceni a jak pozorujeme, tak rozhodně nejsme sami. Většina lidi paří, k čemuž jim je energická hudba s výrazným nábojem skvělým pomocníkem. Bohužel teplota stoupá a stoupá a začíná být trochu nedýchatelno.
Ve 3:00 přebírá štafetu Johannes Heil. Ten, kdo do teď seděl, rychle vstává a užívá si tvorbu tohoto skvělého Dje. 90% lidí paří, nebo aspoň stojí a pohupují se do rytmu. Boxy jsou obsazeny střídmě. Bary jsou stále dostupné a fungují vcelku rychle. Ovšem situace s mokrou a kluzkou podlahou se stále zhoršuje, stejně tak i vzhled toalet.
Ve stejném čase už na Lagrotě kouzlí O.B.I. Stage se otřásá v základech, stejně tak i praská ve švech. S kouřem je to opět trošku přehnáno ale většině pařících už to ani tak moc nevadí. Známá pecka Doing and Selling drugs rozpumpuje celou stage do maxima.
Posledník řezníkem večera je Boris S., který nastupuje ve 4:00 ráno. Předvádí neskutečný schranz v maximální síle. Ačkoliv je Lagrota stále plná, začíná se již na mnohých projevovat nezadržitelné tempo večera a dosud neúnavní technaři mají jazyk na tričku. Mnoho z nich svůj boj vzdává, tedy alespoň na nějakou chvíli se odebírají do boxu. Klimatizace už moc nestíhá, což se ale dá při plné kapacitě chápat. O půl šesté už jsme taky zcela vyšťavení a jdeme si pro bundy. Organizace je vcelku dobrá, rychlá, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Spokojeni, vyčerpáni a vytančení na pár týdnů dopředu opouštíme prostory Boby a huráá domů. Sečteno podtrženo, ačkoliv je stále co zdokonalovat, letošní ročník CITADELY hodnotím jako povedenou, zajímavou a kreativní akci.
Plusy:
- ozvučení
- Djs
- soutěžní stánky
- experiment s hard technem
- vcelku rychlé bary
Mínusy:
- kluzké schody a podlaha
- nepořádek, všudypřítomné pet lahve aj
- záchody (klasika)
- přehnaná mlha v Lagrotě
