Téměř tříhodinový epos je akční, rychlý a samozřejmě jde mimo jiné o velmi nákladnou 3D pastvu pro oči.
Režisér měl především v rukách kvalitní literární předlohu, která oplývá nejen roztomilými postavičkami a hezky vystavěným dobrodružstvím, ale i filozofickým poselstvím, možná dokonce ekologickým, které ani po letech nevyznívá nijak směšně.
Tolkien uměl vylíčit chamtivost i nezištné přátelství, zbabělost i odvahu. A také onu dvojakost lidí (v tomto případě spíše hobitů), kteří se sice nezdají, ale mají v sobě spící potenciál k fantastickým činům - jen je k tomu musíte popostrčit. V tom se profesor Tolkien vlastně hluboce shodoval s tisíce let starými buddhistickými filozofy, i když je možná sám nikdy nečetl.
Jackson „tolkienovskou filozofii“ neupozaďuje, především ale servíruje vizuální bakchanálie. Kamera neustále létá, krouží a zabírá věci ze všech možných i nemožných úhlů. Krajinky vypadají skvostně a na fantasy zvířatech a dalších bytostech se výtvarníci patřičně vyřádili - od závodních králíků, se kterými jezdí lesní čaroděj (podle Gandalfa konzumuje až příliš mnoho houbiček), přes krvelačné vrky až po mimořádně hnusné skřety. Ohromného draka zatím tvůrci ukázali jen v náznacích, ale i ty jsou docela efektní. Shrnuto a podtrženo - jsou to velkolepé orgie 3D technologie a je vidět, že v tom „zahučely“ stovky miliónů dolarů.
Peter Jackson si dovolil poměrně dlouhý úvod a zaměřuje se na všechny detaily příběhu a postav. Někomu může připadat neuvěřitelné, že z pouhé části knihy Hobit může natočit 165 minut dlouhý film, ale on už dříve otevřeně řekl, že jde o projekt točený fanoušky Tolkiena pro fanoušky Tolkiena. Bylo mu jasné, že kdyby u této látky vynechal tu či onu vedlejší příhodu, skalní příznivci fantasy by popadli širočiny a elfí meče a šli by si to s ním vyřídit (i když v jejich případě by šlo asi jen o on-line konfrontaci).
Role svěřil těm nejlepším - svůj úkol zvládli Martin Freeman (Bilbo), Ian McKellen (Gandalf), Cate Blanchettová (Galadriel), Christopher Lee (Saruman) i další.
Za Jacksonovo velké vítězství lze považovat fakt, že i přes monstrózní délku film není zdlouhavý, vlastně jde naopak o jeden z nejrychlejších a nejakčnějších fantasy filmů vůbec. Značnou část zaplňují honičky a bitky se skřety či jinými nemilými tvory, které jsou buď velmi rychlé, nebo záměrně (v případě boje skalních obrů) monumentálně zpomalené.
Mimochodem, když je řeč o monumentalitě, její vyznavače asi potěší soundtrack. Na podrobnější rozbor by bylo potřeba vidět film několikrát, ale zhruba jde o jakýsi mix stylu Carla Orffa (když se bojuje) a keltsky laděného new age (když se na plátně usmívá krásná paní Galadriel).
