V potemnělém klubu na periférii New Yorku se nad několika málo z obsazených stolů vznáší modrý dým z cigaret, smísený s levným těžkým parfémem spoře oděné číšnice.
Někteří hosté už podlehli síle kořalky, hlavu položenou na stole, s rukou stále ještě objímající sklenku od burbonu. Pár posledních, co se ještě drželi při smyslech, očima hltalo barovou zpěvačku na nízkém pódiu. Její tlumený alt se nesl místností za doprovodu saxofonu a na činelech vibrujících štětiček…
Takhle jsem si zromantizovala 30. Léta. Dekadentní doba plná femme fatale, drsných gangsterů s gentlemanstvím na rtech. Na pozadí hraje saxofon a bicí, když se sálem nese ostré staccato samopalu s bubnovým zásobníkem.
Přeskočme ale o pár desítek let dál. Je rok 2004. Svět se změnil, hudba s ním. Už skoro není co vymýšlet a nastává doba recyklátorů. Recykluje se všechno. Móda, názory, lidi, hudba. Už se neobjevují čerstvé nové styly, čisté a neposkvrněné, jako tomu bylo v minulém století. Najde se spousta producentů, kterým ani tak moc nezáleží na hudbě nebo stylu, ale čistě a jedině na penězích. Vezmou tedy písničku, která slavila ve své době dostatečně velký úspěch a nechají rychlokvašku popového charakteru ji předělat a více či méně zmršit. Ne, tudy cesta nevede. Země a s ní i lidé mají omezené zdroje. A pokud už se v některém ohledu podařilo zdroje vyčerpat, je třeba najít novou surovinovou žílu a zpracovat ji novými technologiemi, aniž by se zároveň zničil její charakter.
Kousek na jih od našeho pupku světa, v rakouském Linzu, tohle pochopil jistý Marcus Füreder. Asi si dobu jazzu, gangsterů a podmanivých žen taky zromantizoval. Nebo si zamiloval jen hudbu. Každopádně pochopil, že se nedá vyrvat z kontextu jedna jediná konkrétní věc a té dát kabát, který nesluší.
Poté, co strávil nějakou dobu jako klubový DJ, začal vystupovat pod jménem Parov Stelar, vatvořil Parov Stelar Band a vrhnul se právě na éru 30. Let. Pokud někteří jiní kopírují a pouze doplňují, Parov Stelar tvoří. Nový styl, nové skladby, nový věk. Díky tomu se považuje za jednoho ze zakladatelů nového stylu Electro swing. Ne každému se to musí nutně líbit, ale proč si nepřiznat, že kombinace klasických nástrojů s elektronicky dotvářenými zvuky a efekty může dát melodii nový rozměr.
Mnoho lidí tohle už v roce 2004 pochopilo a tak už jeho první alba se těšila vřelému přijetí. V tomto období ale převládal klasický jazz nad swingem. Jeho Alba KissKiss EP a Rough Cuts prolétli ušima lidí a zůstaly v nich. Není divu. Když se člověk zaposlouchá, je to zvláštní pocit a rozhodně to zanechá dojem.
Následovaly další alba. Každé kousek byl trochu jinde a trochu výš. Hodně tomu napomohlo založení formace Parov Stelar Band, které vystupuje často i v Čechách. Jak čas plynul, spojoval Parov styl let dávno minulých s elektronikou čím dál víc a dal vzniknout unikátním skladbám. Každé album zabrnká na trochu jinou strunu člověka. Seven and Storm trochu vyděsí, Shine dodá energii, z Coco zase trochu mírně zamrazí, Princess uchvátí. Ale to je jen část jejich veřejného života.
Kapitoly samy pro sebe jsou živá vystoupení Parov Stelar Band. Na Parov Stelar Band není moc věcí obyčejných. Saxofon, trumpeta, vokály, živé bicí a v pozadí maník u počítačů. To není zrovna běžná sestava electrobandu. Max the Sax a Jerry di Monza pochodují po pódiu do rytmu a z jejich hry je cítit živelnost a radost z hudby. Pracují s publikem jako protřelé rockové hvězdy a přitom si dovolí i přímý kontakt s diváky, zatímco Cleo Panther se svým šansonově laděným altem, vizáží barové tanečnice a sexappealem divoké kočky pumpuje do diváků rytmus pod tlakem. Obecně se studiové verze s živými koncerty velmi liší a u Parova to platí dvojnásob.
Kdo poslouchá jen alba a nebyl na koncertě, vlastně ani tu kapelu nezná. Divím se, že ČEZ proti jejich koncertům neprotestuje, protože takovou dávku energie, která z kapely čiší, by jim mohl závidět i Temelín. Snad i proto mívají koncerty vyprodané a počet jejich posluchačů roste geometrickou řadou. V Čechách mají evidentně velkou fanouškovskou základnu. 13. Listopadu budou zase rozdávat energii v Praze, v Lucerně. A světe div se, už teď je vyprodáno a je jasné, že to bude pořádná divočina. Nezbývá než doufat, že budou jezdit častěji.
