Soutěžilo se o 2 vstupy na Orbital v pražské Lucerně. Chcete vědět, kdo získal ceny? Zobrazit výherce
Zrazení vlastním přesvědčením? Na mě tahle situace zase jednou padla před nedávnem a upřímně se za svou do té chvíle mezeru ve vzdělání stydím. To mi jednou zase někdo předvedl, jak mělké jsou hranice mého poznání hudby a jak nezdravé je upínat pozornost pouze na omezené množství hudebních žánrů.
„Hej, člověče, ty posloucháš elektroniku? Není to trochu divný? Vždycky jsi měl přece rád … no… kvalitní věci. Tohle je přece něco úplně mimo tvou sféru, ne?“
„Jo? Fakt? Tak se tady posaď na gauč, dívej se a já ti tam něco pustím z YouTube.“
Tak takhle asi začalo moje seznámení s Orbital. Samozřejmě, že já byla ta na gauči, co skepticky čekala na „hrůzy“, co mi půjdou do uší. Jak jsem se zastyděla za svou úzkoprsost a omezenost zvykem a předsudky. Jakožto pravověrného metaláka mě to doslova uzemnilo. Ani ne tak ta hudba samotná, jako spíš fakt, že se mi to líbilo a lačnila jsem po další dávce. Britští bratři Hartnollové z hrabství Kent mě udrželi na gauči ponořenou do rytmů ještě asi hodinu a z krátkého seznámení tak byla nakonec zevrubná prohlídka jejich dosavadního díla a některých perliček z jejich tvorby a života.
Věděli jste třeba, že Orbital dělali hudbu k finální scéně v Mortal Kombat? Hloupá otázka. Jistě že ano. Já bohužel ne. Nebo že luxusně zmixovali, upravili a nahráli hlavní téma seriálu Doctor Who? Nebo že Paul Hartnoll se narodil v květnu 1968 (období „Pražského jara 1968“) a se svým bratrem Philem utvořili formaci Orbital v roce 1989? Jsou to detaily. Malé střípky, které ale pomáhají utvářet celkový obraz. To jsou ale jen malinkaté zajímavosti. Drobečky k vyplnění drbuchtivé části člověka. Hlavní je samozřejmě hudba.
Každý obor i každý hudební žánr má své legendy a já se s chutí zakousla do plodů jejich práce. Skladba The Box mě například zaujala i díky klipu a bezprecedentnímu vyjádření davovitosti dnešního světa, ve které je čím dál víc lidí a každý zvlášť je čím dál víc sám. Jak jsem se prohrabávala jejich diskografií, narazila jsem na daleko víc takových detailů a střípků. Už u prvního alba z roku 1991 se mi nechtělo věřit datu vzniku.
To, k čemu se většina dnešních nahypovaných provinčních DJů se supermoderní technikou a sponzory za zádí ani nepřiblíží, to Orbital zvládali s několika analogovými knoflíky v době, kdy jsem ještě za sebou tahala kačera. A že to není zas až tak úplně krátká doba.
Do Orbital jsem opravdu zabředla, doslova až po uši. Jak mi většina elektroniky nepřináší moc velký požitek, tohle bylo něco naprosto jiného. Jejich skladby mají smysl. Mají hlavu a patu, jasný myšlenkový náboj. Nejsou to jen zvuky poskládané za sebe a přes sebe, vecpané do škatulek z rytmů. Pracují s hudebními motivy a jejich variacemi, s lidskými emocemi, s harmonií, s různými hudebními nástroji, vše logicky navazující. Jejich skladbami se vždy prolíná konkrétní motiv a myšlenka, plně korespondující s klipem a celkovou vizuální stránkou. Jsou posedlí živými vystoupeními a improvizací, což je v jejich podání i vyžaduje i řádnou dávku technického nadání. Stále pracují s analogovými syntetizátory, takže žádná skladba nemůže být 100% stejná. Sám Paul Hartnoll to potvrdil v rozhovoru pro Novinky.cz, ještě před Rock for People, že variabilita analogových hraček je pro něj stále jasnou volbou.
Je to už 8 let, co vydali poslední album a pak se odmlčeli. Dlouhé ticho bylo nakonec letos ukončeno hlasitou „rozviklanou“ deskou Wonky, se kterým jde ruku v ruce i jejich propagační koncertní šňůra (více na http://orbitalofficial.com/news.asp). Směsice tradičních beatů doplněných rapem a novými nástrojovými objevy hlavních protagonistů jsou důstojným uvítáním další éry v jejich tvorbě. Titulní záležitost Wonky je prostě úlet, ale v pravdě úchvatný.
V živém podání očekávám ještě o něco víc, ale oficiální video je kapitola sama pro sebe. Typičtí Britové, typický britský dům, šlechtěná britská modrá kočka… a šílený kočičí koncert šmrncnutý zaříkáváním rozhodně stojí za pozornost. Hlasité „miaou – miaou“ kam jen ucho doslechne, v kakofonii budíků, ale přitom to z nějakého důvodu prostě dává smysl. Never a projížďka Birminghamem – samozřejmě po anglicku, tedy vlevo…Dá se říct, že každá skladba je naprosto jiná než předchozí. Žádné opakování hlavního tématu, melodie jasně vyjadřuje smysl a dohromady to dává jasné poselství o současné společnosti. New France, Beelzedub…
Pokud v pražské Lucerně zvládnou to, co zvládli v Manchesteru, je rozhodně na co se těšit. Kulisy jim bude dělat velkolepá světelná show, kterou sice měli v plánu už na Rock for people, ale snad měli alespoň čas ji vylepšit a přizpůsobit.
Pánové a dámy, čeká nás velký den. Čeká nás večer s Orbital v Lucerně. Nadčasové elektro, světelná show co diskriminuje epileptiky ve velkém, příležitost vidět bratry Hartnolly na vlastní oči po skoro dekádě zarytého ticha. Nikdo mi tedy 12. Listopadu večer nevolejte, zvonění mobilu rozhodně neuslyším.
