Aktuální akce
Prosím zkontrolujte si, jakou oblast máte vybranou vpravo nahoře na stránce.
Nebo jednoduše nemáme v databázi žádnou další akci. Víte o nějaké? Řekněte nám o ní ve formuláři zde!

Výjimečný rozhovor k 20. výročí ROXY

Místo: Kdesi v Praze. Kódový název: 20 let Roxy.
Přidat na Facebook
Článek se týká akce
BE TWENTY: Layo&Bushwacka!
pátek 19. října 2012 22:00
(konec +- sobota 20. října 2012 05:00)
Roxy
Praha (CZ)
Soutěžilo se o 1x2 vstupy na Be Twenty v Roxy v pátek 19. 10. na Layo&Bushwacka!. Chcete vědět, kdo získal ceny? Zobrazit výherce
První kapky deště skrápějí rozpálený asfalt ulice. Jdu ztemnělým podloubím, když v tom mi zadrnčí telefon v kapse. Na displayi je neznámé číslo. Něco mi říká, že tohle bude důležité.

„Haló? Kdo je tam?“

„Tady V. Mám pro tebe úkol.“ Ozve se z reproduktoru. „Je to velký. Jeď do centra.

Vyslechneš jednu dvojici, je to náš kontakt. Budeš na to sama. V 17:30 v buď v klubu. Přijdou tam. Ne, neboj, poznáš je. Buď přesná, jinak upláchnou.“ Zavěsil.

Třesoucí se rukou vypínám display telefonu a odjíždím na sjednané místo. Mám ještě časovou rezervu, snad se stihnu připravit. Celou cestu tramvají kontroluju, jestli mě nikdo nesleduje. Nenápadná, šedá myška, neviděna proplouvající davem. Během deseti minut mi přijde zpráva s podrobnostmi o kontaktu. Muž a žena. Elegantní, inteligentní, časově vytížení. Jakmile si projdu detaily, připravím si nahrávací zařízení, ale to už je čas vystoupit. Uprostřed rušné pražské ulice si zopakuji pár nejdůležitějších bodů a jdu na věc. Pár schodů nahoru, do kavárny NOD. Zraky cizích lidí se ke mně neobracejí, to je v pořádku, alespoň mám čas si prohlédnout já je. Všichni se dobře baví, popíjejí, smějí se. Hledám své kontakty, ale nikde je nenacházím. Aha, tamhle, to bude ona. Menší štíhlá blondýnka, sympatická, energická.

Obrací se ke mně s úsměvem. Od stolu v přední části místnosti se zvedá vysoký elegán středních let. Takový ten vůdčí typ, co byste ho čekali někde v nejvyšším patře prosklené budovy, jak kupuje akcie Applu se stejným úsměvem, se kterým vám před chvílí oznámil, že vám právě snížil plat. Nervozita ve mně narůstá. Co když to nezvládnu? Co když se jich budu špatně ptát? Kontakty se blíží, chvíle napětí…..

„Já jsem Lenka, dobrý den.“ Představuje se mi a mně se citelně uleví. Odhaluji svou totožnost a též se představím. Počítali s vyzvědačem a jsou připraveni si povídat. V kavárně je rušno, tak mě odvedou labyrintem chodeb do útrob staré budovy. Otevírají dveře do prostorné kanceláře a vedou mě ke konferenčnímu stolku s křesílky. Po stěnách jsou rozvěšené obrazy moderního umění i plakáty s názvy kapel. Mám před sebou dlouhou, ale velmi příjemnou hodinu s dramaturgyní a managerem klubu Roxy. Lenka je rozená sympaťačka s citem pro umění všech forem a Jarda je kultivovaný elegán, který sice myslí především na ekonomickou stránku věci, ale s přirozeným zápalem pro věc a myšlenku. Diktafon leží na stole, vše může začít.



Otázka: Klub Roxy letos slaví 20 let od svého vzniku…To je hodně už hezká řádka let.

Lenka: To je pravda. Myslím, že jsme snad i jediný klub, který to dotáhl takhle daleko (smích). Co myslíš, Jardo?

Jarda: To je fakt.

Lenka: Je to tak, já tomu pořád nemůžu uvěřit.

Otázka: Je to velká část života, vlastně taková životní láska, že?

Jarda: Ano, i když asi ne pro nás dva. Ono ani jeden z nás tu celých 20 let není, ale přesto.

Lenka: 20 let tu sice nejsme, ale já už jsem tu dobrých 15. Což je skoro totéž.

Jarda: Ono je to důležité především pro ten klub samotný. To místo, že to tu těch 20 let funguje a že i s těmi předchozími jsme to byli schopni takovou dobu udržet.

Lenka: Je to i tím, že jsme s Jardou byli u zdroje, když tyhle věci vznikaly. Myslím kluby a tuhle kulturu po revoluci obecně, takže jsme toho byli součástí, i když jsme nebyli třeba přímo na místě. I když… myslím, že zrovna já jsem tenkrát na místě byla, když se klub otvíral a že to byly stěžejní okamžiky mého života. Přestože jsem tenkrát netušila, že se to takhle rozjede, že to bude mým povoláním, stejně jsem v tom jela docela divoce a všechny akce pro mě byly známé vody. Bylo to místo, kde jste museli být, bylo to povinné, pokud člověk chtěl něco zažít.



Otázka: Jak vlastně vzniknul název klubu? Už před klubem se to tu jmenovalo Roxy, že?

Lenka: Vždycky se to tu tak jmenovalo. Už za první republiky tu bylo Roxy. Jen to bylo kino.

Jarda: V roce 1927 tady vzniklo kino. Jen se převzal původní název tohohle místa.



Otázka: Takže je to už historická záležitost, skoro stoletá.

Jarda: Samozřejmě. Je to hrozně důležité, navázat na něco, co tu už dávno bylo a projevilo svoji životaschopnost. Je to to nejlepší, co se dá v danou chvíli udělat. Lidi z Linhartovy nadace tenkrát navázali na tradici kina a udělali z toho další pokračování téhož. Tedy místa, kde se scházejí lidé, aby se bavili a aby našli nějaký zážitek a bylo to to nejlepší, co se dalo udělat.

Otázka: V tom je velká pravda. Letos je to 20 let co tu klub funguje, co se sem lidi přicházejí bavit. Roxy je nejznámější klub v Praze. Jak vnímáte popularitu klubu? U Čechů a mezi cizinci?

Jarda: Myslím, že Roxy je mezinárodně akceptovaná jako to nejzajímavější místo z hlediska zábavní kultury v Praze.

Lenka: Vůbec nejsme neskromní. Nemáme k tomu důvod (směje se). Samozřejmě, že se konkurence rozrůstá a věci kolem nás jdou rychlým tempem, ale nutno říct, že co se týče zahraničních ohlasů, je na tom Roxy velmi dobře. (Jarda souhlasně přikyvuje). Za celou tu dobu, co se tady všechno odehrálo, kdo tu hrál a co se tu dělo, myslím, že to tomu odpovídá.



Otázka: Když si vzpomenete na atmosféru úplných začátků, když se Roxy v 90. letech otevřela. Jaký je ten rozdíl mezi lidmi, co sem chodili tenkrát a co sem chodí dnes?

Jarda: To by asi bylo na sociologickou studii. Ale rozdíl tu je samozřejmě obrovský, hlavně v očekávání. To bylo v 90. letech úplně jiné. Za tu dobu se úplně vyměnily generace. Současná generace čeká něco úplně jiného. Tenkrát byl Roxy undergroundový klub. Požadavky na to, co se tu mělo dít, byly na úplně jiné úrovni. Je to logické, je to o době, o životním standardu, ve kterém se dnes žije… s tím, co bylo v 90. letech se to dá dnes jen těžko srovnávat. V tomhle ohledu se jedná o úplně jiné světy. Dnešní vnímání reality, zábavy a toho, jak se tvoří kultura, je úplně jiné, než co bylo před 20-ti lety.

Otázka: Dalo by se tedy říct, že to, co lidé tenkrát považovali za něco extra, za naprostou špičku, dnes považují za standard a chtějí stále víc?

Lenka: Částečně určitě.

Jarda: Dá se říct, že věci, které tenkrát byly objevné, se dneska staly mainstream.

Lenka: Uvědomte si, že na to lidi roky čekali. Až se otevřou hranice, až tu začne fungovat kultura zvenčí, to, co jsme mohli tenkrát poslouchat jenom na deskách zpod pultu, jsme najednou měli na dosah ruky. Už to samotné lidem stačilo pro prvotní nadšení. Bylo to obrovské. Velká úcta k té kultuře zvenku, lidi se podle toho chovali, dělali spoustu věcí zadarmo, všichni na tom pracovali… sešla se vlastně elita a každý ukázal, co umí. Každý dal ruku k dílu, všichni jsme na tom makali a všechno tím bylo tak nějak i snazší, protože lidi do toho vráželi spoustu nahromaděné energie. To je teď jinak. Lidi do toho stále dávají nějakou energii, ale je to o tom, že všechno na dosah ruky už automaticky máme...

Jarda: Všechno je to svázané nejen zákonem, ale i tím, že lidi automaticky očekávají nějakou kvalitu a standard, který v té tobě nemusel být, protože všichni očekávali spíš naplnění tužeb, ke kterým se předtím nemohli nikdy dostat. Dnes se ty tužby odehrávají v rámci nějaké povinnosti, kterou my musíme plnit. Ono dnes, jestliže je něco super venku, tak to přece musí být super i tady.

Lenka: …A nejlíp ještě lepší!
Otázka: Nemáte z toho tedy pocit, že se dnes lidi v zajetí nějakého standardu a očekávání neumějí tak volně bavit?

Jarda: O tom se právě bavíme. Můj poznatek je ten, že se každé čtyři roky vymění generace. Je to strašně rychlý proces, který vede k tomu, že se každé čtyři roky musí přehodnotit přístup k tomu, co lidi očekávají, jak se chtějí bavit a co je potřeba naplnit. Jaké tužby je potřeba splnit, aby klub mohl být stále na špici. Je to těžké, protože je otázka, zda umělci jsou schopní na to reagovat a jestli my na to jsme schopni reagovat z našich ekonomických základů.



Otázka: Vraťme se trochu k historii klubu. Hrála tady neskutečná spousta kapel a umělců, slavných i méně známých, našich i zahraničních. Vzpomenete si na nějakou extra třídu, koho bylo opravdu těžké sem dostat? Ať už z hlediska finančního nebo organizačního?

Lenka: No…(chvíle zadumání)… Jsme klub, který má určitou kapacitu a tomu odpovídají i naše ekonomické možnosti. Bylo jich víc, těch kapel, které jsme jen tak tak byli schopni zaplatit. Přestože byl klub plný, i tak jsme balancovali na pokraji propadu.

Otázka: Zkusila byste někoho jmenovat?

Lenka: Huh… třeba Faithless nebo Franz Ferdinand nebo Asian Dub Foundation, Coldcut… To všechno byly kapely, co v určité době zářily a opravdu to byla úroveň v podobě narvaného klubu, bylo to přesně to, co lidi chtěli slyšet.



Otázka: Bylo těžké je sem dostat?

Lenka: Ano. (Rezolutně) Nebylo to vůbec jednoduché.

Otázka: Jak to je náročné časově, dostat interpreta mezinárodního formátu? Jak dlouho trvá takovou kapelu zamluvit? Jak náročné to je organizačně?

Lenka: Organizačně je to hodně těžké, ale časově… Někdy je ten proces hodně krátký, jindy se to zase strašně vleče. Je to podle toho, co je na druhé straně. Jak se sejdou naše možnosti s jejich požadavky, jak někdy nekonečně trvá samotná domluva. Ono když přijíždí kapela, tak nepřijíždí pět lidí, kteří pak stojí na stagi, ale přijíždí celý ansambl. Všechny technické i ostatní požadavky se musí vyřešit ještě před podpisem smlouvy, takže někdy trvá nekonečně dlouho, než se dostanete k tomu závěrečnému ANO. Někdy je to prostě rychlejší a někdy to trvá měsíce.

Jarda: Jen bych k tomu rád dodal, že tady jde i o určité vizionářství. Najít ty umělce, kteří v té dané době jsou ochotní akceptovat naše podmínky a naši aktuální finanční nabídku. Pak se stává, že třeba za dva roky jsou tak slavní, že vyprodávají haly. A o to jde, to je smysl tohohle klubu, že pomůže vytvořit hvězdu. Musíme být dostatečně rychlí obchodně a současně rozpoznat potenciál umělců. Takže potom je sice už nemůžeme koupit my, ale hrají třeba v O2 aréně. Pro spoustu interpretů jsme odrazový můstek. V danou chvíli je můžeme udělat za pro nás přijatelných okolností a oni pak rostou dál. Pak už sice nehrají u nás, protože se k nám prostě nevejdou, ale my víme, že už jsme je u nás měli, že jsme je udělali a že máme určitý podíl na jejich úspěchu.

Otázka: Nevzpomene si občas nějaká kapela na doby svého rozjezdu?

Lenka: Třeba právě Franz Ferdinand u nás hráli, když ještě nebyli tak úplně slavní jako jsou teď…



Otázka: Takže intuice hraje při výběru kapel velkou roli?

Jarda: Intuice je pro promotéry vždycky strašně důležitá. Musejí sázet na umělce, kteří mají tak velký potenciál, aby udělali show takovou, že se i ekonomicky vyplatí. Ono to nejde stavět pouze na entusiasmu, že udělám hvězdu a zkrachuju. Je to o Udělám hvězdu a přežiju to (směje se).

Lenka: Je to výhoda klubu, že hrneme věci pořád před sebou. Některé se sice nepodaří tak, jak bychom si to přáli, ale to zase kompenzuje to ostatní, co se povede. Obrovská deviza je prostor v centru města a i kapacita je docela dobrá. To všechno nám hraje do karet, i když riziko je obrovské a proces náročný. I když to vypadá, že je v klubu narváno, takže Roxy přeci musí vydělávat obrovský prachy, nikdo zvenčí nevidí, jaké jsou za tím náklady a úsilí, nikdo nevidí, co se tu odehrává uvnitř. Na druhou stranu, některé věci stojí za to udělat, i na nich prodělat, protože je to o kreditu, prestiži a kvalitě klubu.

Otázka: Když už jste narazili na kapacitu klubu. V minulosti klubu nastal velmi diskutovaný problém a to s magistrátem a hlukem. O co tenkrát šlo? Ozývají se nepřející hlasy stále?

Jarda: On to nebyl problém s magistrátem. Je to problém s hlukem obecně a s tím, jak činnost klubu ovlivňuje okolí a lidi, kteří tu bydlí. Myslím, že se to podařilo poměrně dobře vyřešit. I díky rekonstrukci máme nějaký hlukový limit, který dodržujeme. Spíš jde o soužití klubů s okolím obecně. Jsou stanovené zákonem nějaké parametry a hygienické limity, nicméně stále tu existuje určitá animozita (nevrlost; pozn. Red.), protože logicky má klub nějaký magnetismus a spádovost, chodí sem hodně lidí, stahují se z celého okolí. Hluk na ulici, i tím že je to v centru, tak samozřejmě způsobuje potíže starousedlíkům. Bohužel to je ale za hranicí pravidel zákonem stanovených. Jde spíš o psychologický problém, že v okolí bydlí nějací lidé, kterým vadí, že bydlí v centru a že v centru je zkrátka zvýšený provoz i v průběhu noci. To už ani nesouvisí s klubem jako takovým, jestli tu hraje DJ nebo kapela ale spíš s tím, že je hluk na ulici, že lidi chodí, že jezdí taxíky, že je tam prostě kravál, protože pendlují turisti z Itálie a Německa co si myslí, že je tu všechno dovoleno. A všichni to hodí na Roxy, protože je tady nejdýl, a její přitažlivost a spádovost je největší. Tohle je ten hlavní problém. S tím my už dnes nejsme schopní nic udělat, překračuje to hranice toho, co můžeme jakkoli pozitivně ovlivnit. Už je to věc policie a jiných orgánů, aby řešili problém. Co děláme v tuto chvíli je absolutní maximum. A jestli se to někomu nelíbí, ať se odsud odstěhuje (Jarda i Lenka se shodně útrpně zasmějí a Jarda pokračuje). Nedávno mi třeba někdo z vedlejšího domu volal, že jim někdo čůrá a zvrací před barák. Co já s tím, kryndapána, můžu udělat?

Lenka: Oni nechtějí žádný kompromis. Někteří nechtějí přistoupit na nic. Nejradši by, kdyby něco jako Roxy neexistovalo. Například oblíbené názory jsou, že podobná kulturní zařízení patří někam na periferii. To je přece nesmysl. Chodí za námi s tím, že všude ve světě to tak je. Takové nesmysly můžou říkat někomu jinému, ale ne tomu, kdo cestuje a kdo ví, jak to ve světě opravdu je. Že je tam v ulicích ještě větší rachot. Třeba, když jsou lidi i kvůli kouření vyhnaní ven z interiéru na ulici, to se pak tam sejde třeba i dvě stě lidí, řvou, dělají bugr. Tahle ulice je zkrátka rušnější, i co se týče ostatních barů a klubů. Nejsou to jen naši návštěvníci, co jsou venku slyšet.

Jarda: Je to i o politice. Politici musí řešit zásadní rozpor mezi tím, když říkají, že Praha 1 je výkladní skříní celé republiky, ale současně by chtěli, aby tady bylo ticho. Musejí se rozhodnout. Buďto chtějí, aby to byla výkladní skříň, nebo aby to tu po 22. hodině vylidnili a nic se tu nekonalo.





Otázka: Dostali jsme se k zajímavému tématu. Rekonstrukce. Hlavně rok 2002 a povodně. Jak na to vzpomínáte?

Jarda: (v očích se mu zaleskne zděšení) To ani neříkejte, proboha.

Lenka přebírá iniciativu: Zasáhly nás hodně, nicméně jsme se s tím vypořádali velice rychle, myslím, že asi během měsíce nebo měsíce a půl už tu zase běžel program, ale klub byl naprosto zdevastovaný. Vlastně jsme začínali znova. Lidi se zase dali dohromady, aby Roxy mohla rychle fungovat, protože to bylo neskutečný. Do toho nadomlouvaný program a teď co? V klubu máte 6 metrů vody, potrubím to stříkalo dovnitř. Voda byla až nad úrovní balkonu.



Otázka: To zní děsivě. Kolik lidí pracovalo na odstranění nejhorších následků?

Lenka: Byla tu nějaká pomoc od hasičů, pamatuji si, že i z Německa. Odsávali vodu a odstraňovali škody z okolí. Potom jsme povolali do práce všechny, co mají s Roxy něco společného, samozřejmě i dobrovolníky. Bylo to veliké množství lidí, co tu pomáhali.





Otázka: Pomáhali i „štamgasti“?

Lenka: Někteří určitě ano, určitě jsme tu pár takových dali dohromady. Ale abyste si nepředstavovala nějaké stovky lidí. Na to ani nebyl prostor. Lidi se třeba denně střídali na vyklízení, protože voda naprosto zlikvidovala na padrť všechny dveře i všechno vybavení. Jestli si vzpomínáte, před každým domem, který povodeň zasáhla, ležely hromady zničených věcí, spolu se sutinami. Všechno tohle se muselo vyklidit. Tenkrát jsme si vzali rukavice, holiny, nechali se naočkovat proti žloutence a šlo se do práce. Dá se říct, že se to všechno brzy zvládlo, i když Roxy nevypadalo nijak krásně v tu chvíli. Ještě když jsme rozjeli znovu program, bylo to zřetelně vidět. Teď je to 10 let. Nějakou dobu to šlo jen s malými opravami, ale pak se to dostalo do fáze, kdy se musela zvážit celková rekonstrukce Roxy. Lidi se vyměnili, už nebyli zvědaví na nějaký underground, už chtěli své sedačky a pohodlí a přiměřený luxus, jaký klub tohoto typu může nabídnout. A my jim to samozřejmě chtěli poskytnout. K tomu by se mohl vyjádřit Jarda, který tu tou dobou už byl a o tohle se staral.



Otázka: Co se týče rekonstrukce, jak to probíhalo? Kdo měl nejvíc tvůrčích nápadů ohledně celkového vzhledu, interiéru…? Byl tady někdo vyloženě tvůrčí osobnost? Někdo s vizí, přesnou představou o tom co kde bude a jak to bude vypadat?

Lenka: Určitě to byla týmová práce. I když se samozřejmě využilo několik profesionálů, ale každý kdo tu pracuje, mohl přijít s nějakými nápady, které by mohly být pro klub využitelné. Občas totiž něco na papíře vypadá krásně, ale nedá se to reálně použít a není to k ničemu. My jsme se chtěli domluvit na nějaké formě. Na základu se totiž moc měnit nedá. Ten prostor co máme, zůstává pořád stejný, je krásný. Balkon, sál, ale chtěli jsme, aby to vypadalo něčím nově. Využili jsme tedy některé možnosti, jak situačně prostor trochu pozměnit, dát nové vybavení, zmodernizovat bary, dát klubu částečně nový design, který by lidi na první pohled aspoň trochu oslnil. Něco se nám povedlo, něco čeká na drobné úpravy.

Jarda: Když jsem přišel, viděl jsem nějaký stav, který ale nebyl příliš funkční z toho pohledu, že se očekává určitý standard a standardní funkce, které souvisejí s obslužností a cirkulací lidí v rámci klubu, a bylo potřeba navázat na to původní východní art-deco, které původní prostor obsahuje. Tedy Art-deco kino z roku 1927 ve kterém je nyní klub, který má své ekonomické a provozní potřeby. Tohle všechno jsme do toho dali v okamžiku poslední rekonstrukce. U té bylo bráno v potaz, aby se zvýšil celkový výkon klubu a jeho životaschopnost do budoucna. Proto tam došlo k některým razantním změnám, které klub zvětšily, co se týče užitné plochy v rámci duchu art-deca, na kterém stále pracujeme. Tenkrát nebyly peníze, aby se to kompletně dokončilo. Proto klub prochází nějakými estetickými změnami. Víc míst na sezení, lépe vypadající bary, aby i z hlediska technik a technologií, které se používají pro show a umělce, to bylo stále lepší. Je to proces, kterým musíme neustále reagovat na vývoj nových technologií. Celý ten klub, od dramaturgie přes produkční procesy, gastronomii, všechno je to týmová práce. Dneska se nedá nic dělat způsobem, že by nějaký osvícený jednotlivec vše řídil. Celý tým se musí 100% podílet na tom, aby věci šly dopředu. Pokud je v řetězci nějaký slabý článek, vždycky se to brzy projeví, protože věci přestanou fungovat. Snažíme se tu ten tým utvářet tak, aby všichni chtěli pracovat na jedné věci. Aby tenhle klub byl číslo 1 v České republice. To je náš hlavní cíl. Stavíme tak všechny procesy, co tu běží třeba i dlouhé roky. Pokud je tam trvalá energie a stálá motivace, výsledky se dostaví.

Lenka: Lidi se musí doplňovat. Každý má svůj vlastní záběr a schopnosti a teprve propojení těch lidí dává dohromady celkový obraz klubu. Pokud se doplňují dobře, jsou si ochotní vyjít vstříc a komunikovat spolu, pak to funguje. Blbý je, pokud něco fungovat přestane. Všichni nemůžou mít stejně rozdané karty. Ale je důležité se snažit je alespoň rozložit tak, aby každý měl svůj díl zodpovědnosti. Není to jen o klubu. Tak je to ve všem, co funguje týmově, dlouhodobě a co má přežít.

Otázka: Slyšela jsem, že kromě celkového efektu se rekonstrukce povedla i finančně. Prý se nejen nepřekročil rozpočet ale dokonce i něco zbylo.

Jarda: (se smíchem) To jsou fámy, tohle vymažte.(pak si to asi ale přecijen rozmyslel a odpověděl) Jak už jsem říkal. Rekonstrukce stále pokračuje. Je to dlouhodobý proces. Dofinancovávání a dolaďování detailů neustále probíhá, nehledě na to, že i v průběhu času se mění představy o tom ideálním stavu. Takovému tomu nedosažitelnému cíli, ke kterému je ale třeba se neustále průběžně přibližovat.

Otázka: Bylo něco, co se v té hlavní rekonstrukci nějak nepovedlo? Nastal nějaký zásadní problém nebo těžká překážka?

Jarda: Myslím, že hlavní problém je to, že do dneška nemáme kolaudaci. Ale to není problém, co by nám vadil v produkci nebo provozu obecně. Jen vzhledem k situaci, průběhu příprav a neodkladnosti změny jsme ten proces přípravy ke kolaudaci neměli dokonale připravený a proto se samotná kolaudace dnes odkládá. Je to se souhlasem všech zainteresovaných orgánů a je to dokonce i s jejich nabídkou, aby se ty věci odložily dál. Nás to tedy nijak neohrožuje, ale je to věc, která má své právní dopady. To, že dodnes nemáme kolaudaci, nechci říct, že by nás omezovalo, ale je to stále jakýsi stav nejistoty. Právní jistota, z hlediska provozu, je s kolaudací úplně jiná, než v případě, že kolaudaci nemáte. To je asi jediné, co v tom hraje nějakou roli nebo co by se nepovedlo. Jinak co se týče samotné rekonstrukce a redesignu není vlastně nic, co by se nepovedlo. Redesign byl ve své prostotě tak triviální, že by se ani nemohlo stát, že se to nepovede (zase smích). Absence kolaudačního razítka byl vlastně jediný důvod, proč nám to tu před rokem zavřeli. Neměli jsme čistě právně realizovány některé procesy, související s estetickými změnami v klubu. Jinak ale nepřipouštím, že by nám to někdo ještě kvůli tomu zavřel, protože ten klub z hlediska hygieny i technického stavu zdaleka předčí mnohé jiné provozy, které dnes kolaudaci mají. Vědí to i na všech úřadech, jde tu jen o politické souvislosti.



Otázka: Klub už není jen klub. Je to i kavárna…

Jarda (neváhá a rovnou mi odpovědí doplňuje otázku): Nejen to. Kavárna je gastronomický doplněk. Co je důležité, je galerie a divadlo, které tam už je dlouhou dobu. Provoz klubu živí i galerii a divadlo nahoře. Ať už se na to díváme z jakékoli strany, i že inkasujeme nějakou podporu z magistrátu, kde někteří chápou to, co tu děláme, podařilo se divadlu přežít. Zejména tedy proto, že dole je ten klub. Proto tady dnes může existovat naprosto super divadlo a galerie, které má jasnou a čitelnou dramaturgii a estetický názor, který prezentuje. To si myslím, že je absolutní vítězství Roxy, že je schopná vygenerovat takové prostředky a energii, že tu mohou být ještě další umělecké disciplíny, které bez podpor dnes nemohou existovat.



Otázka: Byla jsem se v galerii podívat, připadá mi to trošku jako návrat k tomu undergroundu, je to trochu temné ale velmi působivé. Jak vybíráte autory a díla?

Jarda: Od toho tu máme kurátora Jirku Machalického.

Lenka: Ono je to temné možná zdánlivě. Střídá se to.



Jarda: Je to o uměleckém experimentu, objevování přední linie, kterou Roxy vždycky reprezentovala. To, že hudba jako taková dnes tak trochu stagnuje, že se neobjevují žádné nové žánry, že se stále recykluje a fúzuje, je jejím omezením v komercionalizaci a harmonických hranicích, co člověk dokáže sluchem vnímat. Přední linie se tedy přesouvá do jiných uměleckých disciplín a to my tu dnes máme. Máme hudbu, výtvarné umění i divadlo a i v rámci toho tým Roxy a NOD je schopen být stále na čele. Je to něco, za co stojí bojovat. Protože je to neustálý boj.



Otázka: Pamatujete si první akce v divadle? První představení, nebo kdo měl v galerii první výstavu? První přitlučení hřebíčku?

Lenka: To je spíš otázka pro dramaturgy NODu. Chybí tu i Adam Halaš, který už je tu taky nějaký pátek a který u toho byl od začátku. Upřímně, já se přiznám, že si nepamatuju na první výstavu. Pamatuju si na takové ty procesy, které kolem toho probíhaly. Bylo to častokrát i hodně bolestné, V Nodu se prezentovalo alternativní umění, které podléhalo rozporuplným názorům a zvratům, ale to je to co tenhle typ umění dělal a dělá. Od začátku na tom participovaly různá zvučná jména jako třeba Kryštof Kintera a lidi co něco v oboru znamenají. To je jen jeden příklad z tisíce. Osobně mám na Kryštofa vzpomínky spojené právě s výstavami v NODu a celou koncepcí dramaturgie NODu, protože on se na tom podílel velmi silně. Co bylo dál… vybírala se alternativní divadla a byl to právě Nod, který se stal silnou základnou pro konceptuální umění. Především takové, které vytvářelo v lidech otazníky, člověk na to kouká jako blázen, ale to je asi přesně ono, o co má jít. Jen je to teď už víc zažité, lidé jsou otevřenější a vzdělanější, než to bylo úplně na začátku. Takhle to chodí. Lidé si zvykli chodit do divadel a galerií tohoto typu a pak u kávy nebo u notebooku probrat zážitky, práci či školu, život... Máme super místo a daří se tomu.



Jarda: Já bych ještě jednu věc chtěl velice zdůraznit a to je Linhartova nadace, která jako iniciátor všech aktivit tady v Roxy stojí v pozadí a nijak zvlášť neusiluje o publicitu, aby byla oslavována jako ten, kdo celé ty roky podporoval jak činnost Roxy, tak NOD. Přitom bez nich by se tu nic nestalo a to je takový dluh vůči lidem z nadace, že se o nich vůbec nemluví, i když bez jejich iniciativy, finančních injekcí, pomoci jak politické tak organizační, by se tu vůbec nic nedělo. Chtěl bych, aby Linhartova nadace byla v tomto velice vyzdvižena, protože bez nich by se to tu nekonalo.

Otázka: Oni byli tedy u zrodu Roxy?

Jarda: Oni byli přímo iniciátory.

Lenka: Převzali Roxy a vytvořili ten počáteční tým, který to tu rozjel. Jsou to lidé, kteří se pohybují ve světě, mají vlastní profese, ve kterých jsou velmi významní, ale k Roxy mají velmi výrazný vztah. Takže i když někteří žijí třeba v New Yorku nebo v Londýně, neustále se sem vracejí a jejich iniciativa je stále nesmírně znát. Ale jak říkal Jarda, o publicitu nestojí.

Jarda: Opravdu o ni nestojí, jim záleží na tom, že projekt, který oni začali, nějak dál funguje a ta vize je naplňovaná. To, že ji naplňují v nějakých ryze soukromých intervencích, to je to podstatné. To, že to v kritických okamžicích zachraňovali finančně je věc, o které se nemluví, ale je to fakt. Přitom to jsou asi nejdůležitější okamžiky v životě Roxy, že Linhartova nadace vždycky byla ten subjekt, který byl ochoten jít na hranici možností k tomu, aby to dál mohlo fungovat, aby se zajistila dlouhověkost toho projektu. Například ona velká rekonstrukce by se bez soukromých investic Linhartovy nadace vůbec neuskutečnila.



Otázka: Blížíme se k závěru. Bude velká oslava, bude tu spousta akcí, každý den totálně nabitý program, dalo určitě spoustu dřiny to celé připravit. Jak se na to těšíte?

Jarda: Hrozně moc.

Lenka: Já taky.

Jarda: Jako obvykle je to spojené s očekáváním, aby nás to nepoškodilo, myšleno nedostalo do červených čísel, protože všechny ty umělecké nákupy jsou vždycky strašně riskantní. V každém případě celá naše motivace vedla k tomu, aby celý ten týden, celý program byl maximálně kvalitní bez ohledu na náklady, protože věříme, že když to bude tímto způsobem pojaté, projeví se to i v zájmu návštěvníků a v tom, že celá akce bude našimi fanoušky pozitivně akceptována. A že to samozřejmě dobře dopadne i finančně. Z hlediska té oslavy si totiž myslím, že na tom nemůžeme nic pokazit, protože jde jen o to pozitivní naladění a to my máme.

Otázka: Budete se sami účastnit dění?

Lenka: Rozhodně.

Jarda: No samozřejmě! My to děláme, jsme přece všichni fanoušci Roxy!

Lenka: Ono to bez toho nadšení a osobní přítomnosti nejde dělat. Ani já, jako dramaturg, ani Jarda, jako manager, si nemůžeme jen sednout za stůl a nejít dolů se podívat. Je to náš život, musíme být účastníkem dění, abychom vstřebávali vjemy. Nemůžu udělat umělce, zabookovat umělce a pak nebýt u toho. Samozřejmě nemůžu být u všeho. To bývalo. Ale bylo to dost náročné časově i jinak ale moc ráda na to vzpomínám. Teď už nejsem u všeho, ale u těch zásadních věcí, u svých miláčků, u těch jsem vždycky. To znamená, že na tohle se strašně těším. Už proto, že tohle je taky i můj úspěch, nejen Roxy jako takové, ale i že na tomhle konkrétně mám nějaký podíl a těší mě to.

Otázka: Je někdo, na koho se v rámci narozenin těšíte o něco víc než na ostatní?

Jarda: Na kamarády!(smích)

Lenka: (taky se rozesměje) Jasně že na kamarády! Mohla bych jmenovat, ale sama za sebe nechci nikoho upřednostňovat. Myslím, že každý ten den má svoje publikum. Proto jsme to taky tak dělali, aby to bylo částečně pro mladší publikum, pestré a částečně i pro ty trošku vysloužilejší, co do Roxy chodívali dřív, tedy i pro střední generaci. Takhle je to celé nasměrované. Myslím, že to je dobře, že to je i ta zábava kolem, že by se lidi měli průběžně podívat na všechno. I když ne třeba každý celý večer, ale aby sem zaskočili, dali si skleničku, aby viděli, jak to probíhá. Protože takhle se to děje všude ve světě, že když se slaví, tak se týden slaví.

Otázka: Co prohibice?(v době rozhovoru byla ještě v plném proudu)

Jarda: Nás to nezajímá (potutelně se směje).

Lenka: Mě taky ne, mám svoje šampaňský. Ani nám to doteď nedělalo problémy. Ono vlastně je to taková celoroční oslava. Nejen tenhle narozeninový týden. Celý půlrok koncipujeme akce pod hlavičkou 20. výročí. Roxy se otvíralo 13. Června 1992, ale na oslavu jsme potřebovali takový ten podzimní týden, kdy lidi nejsou venku z Prahy, kdy budou rádi, že budou moct čas trávit pěkně v teplíčku, v klubu, u skleničky.



Otázka: Máte naplánované na oslavu nějaké překvapení?

Lenka: Ještě pořád plánujeme. Ještě není vše uzavřené, co se zdaří, to se zdaří. My jsme se snažili pozvat lidi, co tu hrají pravidelně, převážně rezidentní DJs, takže česká špička se tu objeví určitě, i když jen třeba v hodinovém setu někde na druhé stagi, ale budou tu s námi. Určitě je překvapení sám o sobě i jen první den, například skladbou programu. Aby hráli WWW a Boys Noize na jedné akci, to je dost nestandardní i pro mě a pro určité lidi to musí být, doufám, příjemné překvapení, protože to je přesně to, co chce současný návštěvník slyšet. Je to nové, progresivní a tím jsme to přesně chtěli nastartovat.

Jarda: Já bych to jen doplnil, že celý program v NOD je zdarma. Což je přesně to, co naplňuje celou tu společenskou rovinu činnosti Roxy NOD. Chceme, aby se toho lidi mohli svobodně zúčastnit. I když je vlastně smutné, že musíme suplovat tuhle rovinu před státními organizacemi, jako je třeba Národní galerie, která by měla být zdarma, aby se lidi mohli seznámit se světovým uměním a načerpat inspiraci z nejlepších děl, která tu v Čechách máme. My považujeme za svou povinnost minimálně umožnit lidem, aby některé naše programy mohli navštívit, aniž by museli vytáhnout korunu.

Lenka: Takhle to dost často probíhá i během roku, takže to není až taková novinka:

Jarda: Úplná novinka to není, ale myslím, že týden zdarma v NODu je docela důležitý prvek celé oslavy právě proto, že chceme otevřít program celé oslavy a prostor jako takový, seznámit lidi s Roxy i NODem, který možná ještě není tak známý a chceme, aby všichni věděli, že ty věci spolu souvisí. Že kultura a estetický názor, který reprezentuje Roxy, pokračuje dál i v dalších produkcích.

Lenka: Bylo by fajn, kdyby se lidi vyškrábali do těch schodů a podívali se tam, protože musím říct, že jsou i kulturně velmi zdatní lidé, kteří v prvním patře ještě nebyli. Vždycky říkají, že se tam někdy musí podívat, tak snad tentokrát najdou svou příležitost.



Otázka: Co budoucnost klubu? Chystáte něco? Třeba rozšíření na festivaly, nějaká vlastní show, hudební expanze…?

Jarda: Tohle je super myšlenka, o které tu vlastně každý rok hovoříme, ale vždycky je to spojené s ekonomikou. Je to sice ideově dokonalé, ale v tomhle jde vždycky o peníze. Od toho bohužel nemůžeme odhlédnout. Bohužel není možné, abychom naše know-how, co jsme léta budovali, dali jen tak k dispozici. To by prostě nešlo. Takže nějaká stage na festivalech je super nápad, každoročně ji tu probíráme, ale je to vázané na ekonomiku. Všechny festivaly jsou vždy jen obchodním počinem a nedá se to od toho oddělit. Pokud nenastanou ekonomické a obchodní podmínky takové, abychom do toho mohli jít a aby to pro nás mělo smysl, tak není možné, aby Roxy prodávala svoje zkušenosti dál bez toho, aby to mělo nějakou obchodní a ekonomickou logiku. Je v tom i dost odpovědnosti. Už jsme si zkusili před lety Roxy planet. Sice to dopadlo skvěle, sami jsme z toho měli ohromnou radost, jak se to líbilo, ale bohužel nás to dostalo příliš do mínusu. Někdy je dobré dělat jednu věc pořádně, než víc věcí s přílišnými riziky.

Jarda: Ještě k té povodni. Bylo tu opravdu hodně dobrovolníků, kterým Roxy nebylo totálně jedno a byli ochotni zdarma investovat svůj čas a energii, aby se klub znova postavil na nohy. Je to důkaz, že tohle místo je důležité. Kdyby to bylo kdekoli jinde, tak se na to lidi možná vykašlou. Ale že je to tady, lidi byli ochotní věnovat tomu své úsilí. Je to důkaz, že Roxy jako taková má silný význam nejen v zábavě, ale i ve smyslu duchovním, jako místo setkání. Je to i jeden z důvodů, proč dneska Roxy slaví 20 let. Kdyby to lidem bylo jedno, klub by už dávno zanikl. Ať už se to týká povodní nebo ekonomických problémů, které jsou v dnešním světě daleko vážnější. Ale je tady. Na správném místě a dělá správnou věc. To je to nejdůležitější.

Autor: Lea Bradáčová/Vychytane.cz
Missquire
(Michaela Chovancová)
pondělí 15. 10. 2012 09:00
Chovancová, Michaela. 2012. Výjimečný rozhovor k 20. výročí ROXY. Vychytané.cz. [Online] 15. 10. 2012. [Citace: 7. 2. 2023.] http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=6050. ISSN 1802-2677.
link na článek: http://clanky.vychytane.cz/Vyjimecny-rozhovor-k-20.-vyroci-ROXY
Hledání na Vychytané.cz
text-fotky-akci DJ-vystupující

Prohledávat:   články    akce   
Seznam redaktorů naleznete zde
Fotoreporty z akcí
Nezobrazil se vám žádný fotoreport? Nebo ten správný? A vybrali jste si o pár řádků výše ten správný region? ;)

o serveru Vychytané.cz
(c) Vychytané.cz, 2003-2009. Všechna práva vyhrazena. Použité zdroje citujeme dle normy ČSN ISO 690. Registrace ISSN: 1802-2677. | Více o Vychytané.cz
Pravidla mediálního partnerství | Chcete se k nám přidat? Neustále hledáme fotografy a fotoreportéry! | Jak fotíme a které fotky nestahujeme | Chcete nám uploadovat fotoreport? Můžete!
Máte problém se zobrazením? Zkuste znovu načíst nastavení stránky. Generování stránky trvalo 0.237s.
 

Odkazy, které by vás mohly zajímat..


(c) Vychytané.cz, 2004-2023
Vaše IP: 3.236.70.233
Serverový čas: úterý 7. února 2023 22:41