12. ročník festivalu Okoř je za námi. Měla jsem s sebou foťák i s fotografem, tužku, blok a nadšení a spíš než výčet toho co se hrálo (protože to stejně za chvíli bude na YouTube) Vám chci přiblížit atmosféru, která tam byla. Musím uznat, že to byl silný zážitek, jednak samozřejmě díky hudebníkům, kteří přijali pozvání si zahrát, ale hlavně díky lidem, kteří přišli poslouchat. Pilo se, tleskalo se, zpívalo. Nebyl to to prostě žádný den sucharstva.
Díky atmosféře, která se tam během dne vytvořila a vydržela až do noci člověk i přehlédnul některé dílčí nedostatky, ať už sem tam technické problémy, nedostatek odpadkáčů(vzhledem k tomu co pak všechno organizátoři museli uklízet si to snad pro příště trochu líp rozmyslí) nebo fronty na toiky a pivo.
Vyrážíme na Okoř. Máme kliku, že jedem ve směru kterým jedem, protože jižní spojka ve směru opařčném je beznadějně ucpaná. Naštěstí nás po cestě žádný zádrhel nečeká, to až těsně před Okoří. Asi kilometr před Okoří zastavujeme v koloně aut, které míří na parkoviště. To je improvizované na sklizeném poli, ale díky tomu, že jsme tam asi hodinu před začátkem koncertu, aut tam zase není tolik. Naštěstí to postupuje rychle a tak si brzy z auta bereme své saky paky a vyrážíme vstříc podhradí. Cestu lemují příchozí davy, na poklidný pochod dohlíží policejní auto s posádkou.
Cestou dolů se nám naskýtá úchvatný pohled na areál v podhradí, kde se festival koná, a nad ním se tyčící zříceninu hradu. Je slunečné počasí, dámy jsou v mini, některé nahoře jen v plavkách, leckerý pán se vzdal horní části oděvu a tak si připadám tak trochu jak na plážové party.
Dole před vchodem se už hromadí návštěvníci u vstupu. Na to, že ještě akce ani oficiálně nezačala, je jich opravdu hodně, fronta se táhne po celé délce plotu podél potoka až k náměstí a nejbližšímu malému parkovišti(kdo to tam zná, ví). Protlačit se ke stánku pro novináře je úkol pro buldozer nebo trpaslíka. Vzhledem k tělesným proporcím mým a mého kamaráda fotografa využíváme obou těchto metod.
Tady bych tedy chtěla malou vsuvkou říct, že jsem si na tuhle akci pro jistotu vzala s sebou kamaráda amatérského fotografa, který disponuje jak talentem pro toto řemeslo, tak i dostatečnou fotografickou výbavou, díky čemuž Vám tu můžem ukázat některé naprosto unikátní záběry. Díky Peťo!
Úspěšně jsme se tedy prodrali davy před branami, prošli nezbytnou prohlídkou kapes a batohů a hurá na prohlídku areálu. Nutno podotknout, že kamarádovi chtěli sebrat i přívěšek na klíče v podobě kapesního nožíku o velikosti cca 3cm, ketrý měl neprozřetelně na viditelném místě. Na druhou stranu ale lze říct, že záleželo na tom, ke kterému sekuriťákovi se člověk nachomýtnul.
Vešli jsme do již značně plného areálu, který by se dal rozdělit na 3 hlavní části. Kotel pod pódiem, ležingová stráň a obchodní centrum. Vpravo od vchodu byla stage, před kterou netrpělivě přešlapávali první nadšenci, vlevo pak takové improvizované tržiště a za ním “náměstí úlevy”(toiky) a na stráni před námi se na dekách nebo jen tak na trávě povalovali vyznavači smažení se na slunci. Samozřejmě že podél ohrazení obklopeni všudypřítomnými stánky s alkoholem, pivem a jídlem.
Jídlo jsme pravda neochutnali. Ale jak bylo horko, došla jsem si na ochutnávku Krušovického zlatého moku v kelímku za 35Kč a pro ½ litru sodovky za 38Kč. Pak jsme narazili na stánek, kde měli ½ litrový energiťák Shock za 25Kč. Bylo jasné, co budeme pít, snad to naše pumpy vydrží. Jídlo se tam dalo pořídit od 40ti do asi 80ti Kč, což zase není tak tragické, dokonce i složení stravy bylo pestřejší než klasická klobása s chlebem a hořčicí nebo klobása s hořčicí bez chleba. Kromě klobás tam měli i docela hezky vypadající špízy, vařenou kukuřici, sladká trdla a snad ještě pár dalších dobrot.
To už se ale ze stage začaly linout první zvuky, vyzývající ke zvýšené pozornosti. Na své vystoupení se chystají první interpreti - Mandrage.
Mandrage ve svých červeno-černých oblecích si získali publikum hned na začátku. Roztleskali si publikum, které je přivítalo potleskem a začali hned pěkně z ostra. Trochu se bojím, aby nevystříleli největší patrony hned na začátku. Hned druhá věc, jejich asi nejznámější Hledá se žena rozvlnila přihlížející publikum. Lidé se baví, tleskají, hopsají, tančí. Ale je jich poněkud málo. Většina se stále líně rozvaluje na dekách na stráni a víceméně jen pasivně poslouchá. Postupem vystoupení zvolňují tempo a na řadu přicházejí pomalejší záležitosti. O chvilku později padá i hit Šrouby a matice a kotel zpívá s kapelou. Nálada je skvělá a každý další kus lidi odměňují velkým aplausem. Mechanik, Diplomat, pár dalších kousků a Mandrage se loučí s příjemně rozehřátým kotlem. Ne. Nenechávají, stovky rukou plácajících jednu o druhou je přivolávají zpět na scénu a tak přidávají ještě jeden romantický kousek Už mě víckrát neuvidíš a definitivně a za potlesku mizí z dohledu. Myslím, že svou náročnou úlohu otvírání festivalu zvládli dobře a lidi je za to patřičně odměnili.
Přestávka na přípravu techniky pro další kapelu, slovenské Horkýže Slíže. Sleduju volný přesun diváků směrem dolů do kotle, protože Horkýže jsou jedním z důležitých lákadel dne. Já využívám přestávky k chvíli odpočinku pod jediným stromem na celém place, protože sluníčko pálí jak o zlatou přilbu a je mi jasné, že k odpočinku bude čím dál míň příležitosti. Navíc jsem se projevila jako naprostý nedostatek příčetnosti, když jsem si na sebe vzala černé dlouhé kalhoty. Teď toho hořce lituju, začínám tušit, jaké to v tom kusu látky bude peklo. Tak aspoň využívám miniumývárky s tekoucí vodou vedle jednoho stánku, abych se trochu osvěžila.
Nic naplat, je krátce po třetí a na scénu přicházejí již toužebně očekávaní Horkýže Slíže. Kuko jako správný punkrockový šílenec vchází na scénu do půl těla, na krku kytaru, na rukou kixboxerské rukavice. Lidi šílí, vítají je s rukama tleskajícíma nad hlavou. Po krátkém peprném Kukově proslovu jdou hned tvrdě do toho. Už ani nevím co hráli jako první, protože v kotli je totální hukot. Kam se podívám, všude okolo mě skáčou do rytmu nadšení fanouškové slovenského punkrocku. Při L.A.G. songu všichni synchronně hučeli společně se zpěvákem “I´m sorry I´m a lesbian” a ruce byly ve vzduchu. Došlo i na specifickou horkýžáckou verzi Krtka od Buty, Silny Refren byl opravdu silný. Kukovi sice nebylo moc rozumět, ale energie co z něj sálala, byla neuvěřitelná. Bod navíc získává i pro to, že při pozornějším pohledu bylo vidět, že má ortézu na levém koleni, ze které mu jdou kovové dlahy až ke kotníku. Na vystoupení to ale absolutně nebylo znát. Maštal´ všechny přítomné solidně vyrajcovala pomalu k hromadnému pogu a na Malou ŽuŽu si přizvali na pódium Gigi, ketrou dav přivítal bouřlivým potleskem. Ještě teď mi zní v uších, když si na to vzpomenu.
Horkýže za velkého potlesku opustili pódium a já se jdu podívat po něčem k pití. Po obejití stánků si jdu vyprahle sednout zpět pod strom, protože hlavní pivní stan je doslova obsypaný návštěvníky. Počet návštěvníků se utěšeně zvyšuje, je jich tu víc než německých turistů na italské pláži. Odhaduji to na asi 2000 lidí ale bude to odhad velmi velmi nepřesný. Taky jsem objevila jednou ze 2 míst, kdy jsou WC. To u stanového městečka je silně pod náporem, délka fronty “na dámy” se táhne kolem hrazení jako velká čínská zeď. Raději opouštím bitevní pole.
Nutná technická přestávka uplynula a na jeviště se chystají Airfare. Docela jsem na ně zvědavá, i když nepatřím k jejich skalním fandům. Tahle česko americká banda, která neupře inspiraci v Beatles a Red Hot Chilli Peppers si vzala na pódium docela vražedný ohoz jak tak koukám. Ve stínu může být takových příjemných 28 ale pódium i kotel jsou sluncem doslova pohlcené. Začínám účinkující doslova litovat, jelikož na stagi musí být šílená výheň se sluncem přímo naproti. Až se divím, že se nepotěj i bedny. I Airfare to rozbalí hezky zostra. Hit Sorry Baby dávají hned na začátek ale i tak je to po Horkýžích trochu slabší kafe a cítí to i hlediště. Druhá písnička dojíždí na divné ozvučení, vokály jsou dost přepálené, hlavně u vysokých tónů to trochu rve uši. I když diváci tleskají, hopsají, vlní se, cítím trochu ochlazení a rozhodně lidi nejsou tolik slyšet. Airfare to sice rozjeli slušně, ale dál už pokračují klidnějším tempem a další věci jako Youngblood už tak trochu zanikají. Aby se trochu atmosféra hnula, Airfare se pokoušejí rozpumpovat publikum k větší aktivitě starým songem Life is Life. V tuhle chvíli stojím vprostřed kopce, kde se sluní návštěvníci. Z tohodle úhlu pohledu to vypadá docela dobře, ale jen co kotel začne trochu spolupracovat, změní se hromadný sbor v sólo na bicí, i když v pravdě kvalitní. Uznávám. Celkový dojem z nich je trochu rozpačitý.
Další přestávku věnuju detailnějšímu obhlédnutí tržiště. Stánek s cigaretami přecházím bez povšimnutí( mám vlastní zásobu), ale objevuju něco lepšího. Stánek s klobouky a metalovými mikinami a tričky. Jako správná žena se dávám do zkoumání kloboučků, ale zjišťuju, že krom toho mají ve stánku i pestrobarevné klobouky a umělý kozy... tedy prsa. No, každému co jeho jest. Kolem toiek přecházím dál přes záplavu různých šperků z provázků i z kovu, na druhé straně je dětský vodní zorbing a pár dalších atrakcí. Trochu malé a ne početné látkové průlezky, ale kupodivu se u nich moc velká tlačenice nekoná. Jdu tál. Že bych ochutnala trdlo? Hmmm, ne. Sladkého mám dost a dost v energiťáku, co průběžně ucucávám. Už jsem ho zvládla asi litr a trochu se mi klepou ruce.
Jdu se podívat na kopec, ke stánku Jagermeistera, odkud všichni tahají umělé oranžové havajské věnce. Zajímavé. Nacházím tam ale své první oběti pro Malou zpověď. Dvě sympatické mladé slečny jménem Helča a Katka mi odpověděli na pár otázek.
Otázka: Jste tu už od začátku?
Odpověď: Ne, asi až od čtyřech hodin.
Otázka: Takže jste stihli zatím akorát Airfare. Přišli jste se sem podívat na někoho konkrétního? Je tu někdo, na koho se těšíte nejvíc?
Odpověď: Na Tomáše Kluse, Annu K a Nightwork.
Otázka: Takže tu hodláte setrvat až do konce. Co takový David Koller?
Odpovď: Ten nás až tak nebere.
Otázka: Co tomu tady zařím říkáte organizačně? Stánků je tady hodně, koukám že pitím jste taky zásobované... Co říkáte třeba cenám?
Odpověď: Ceny se nám zdají vysoké, jsou tu velké fronty a oproti loňsku nám to přijde organizačně o něco horší. Loni tady například nebyly takové fronty.
Jedna z hlavních hvězd dne se chystá na scénu s asi 20ti minutovým zpožděním. Marta Kubišová, živá česká legenda. Hlediště ji vítá frenetickým aplausem, i zatím pasivně přihlížející diváci na stráni vstávají, aby jí uvítali a alespoň koutkem oka zahlédli elegantní Dámu v černém, která s úsměvem na rtech přichází. Přesunujeme se zase zpátky do kotle, klestíme si cestičku mezi davy. Naše oblíbené místo asi 5m od stage na levé straně je kupodivu stále relativně volné. Martě to moc sluší a i když stage musí být jako jedna výheň, nedává na sobě nic znát a jde rovnou do první písničky. Malásek u kláves, Kopp u saxofonu, Marta za mikrofonem - lahoda pro uši. Nechávám se strhnout nastalou atmosférou a jsem hrdá, že jsem ji viděla a slyšela na vlastní oči a uši. Zdá se to nebo má trochu problém s chrapotem? Ale projevuje se to jen, když mluví k divákům, na zpěv to nemá vliv. Musím uznat, že ve svém věku je kompletně chic a to co udýchá a uzpívá je neuvěřitelné. Dává starší věci ze 60. let, jako je Hey Jude, Magdalenu, Ring-o-ding nebo S Nebývalou Ochotou. Vyzařuje z ní neskutečná energie a radost ze zpěvu a z nadšených reakcí lidí, v některých pasážích je její hlas možná až příliš tichý, ale v jiných by její alt mohl bořit chrámy. Pdomanivý saxík Františka koppa se v sólu mění v drsňáka z bigbítové galaxie. Ohlušující aplaus, Marta se uklání s celou kapelou a odchází. Ne ale na dlouho. Rytmické vytleskávání publika, kdy se už vlastně přestalo rozlyšovat mezi kotlem a těmi ostatními, protože kotel teď tvoří celé podhradí, vrací Martu zpátky na jeviště. Samozřejmě. “Vždyť by mi to neodpustili” dodává s úsměvem zpěvačka a začínají znít první tóny Modlitby pro martu. Rozhodně vrchol podvečera, všichni zpívají jako tisícihlavý sbor a je to nepopsatelné. Za velkého potlesku naše legenda opouští jeviště, usmívaje se. Hned po vystoupení prosí moderátorka Tereza Tobiášová, aby ti, kteří mají Modlitbu pro Martu natočenou, aby dali video na YouTube a podpořili tím ruskou dívčí punkovou trojici Pussy Riot, které dostaly, jak řekl později Tomáš Klus, za dvě minuty punku dva roky natvrdo.
Jdeme si odpočinout. Zase pod strom, s novým energáčem v ruce. Nezdá se to, ale je to náročné. Snažím se být za každou cenu co nejvíc ve střehu ale není to snadné, protože jsem spocená, dochází mi baterka v telefonu(čímžpádem jsem skoncovala s poznámkami do záznamníku elektronického a vytáhla blok a propisku) a začínají mě trochu bolet nohy.
Michal Hrůza a Kapela hrůzy zase žádná hrůza není. Ale musí se nechat, že má pořádně těžkou pozici. Vystupovat mezi Martou Kubišovou a Tomášem Klusem, to by si hodil mašli i Karel Gott. Část kotle se trochu rozpadla po emotivním vystoupení Marty Kubišové, aby se posilnila na další aktéry tohodle dne, ale stále jich zůstává dost na důstojné přivítání. A jako kapely předtím, Michal začíná hned na začátku se silným kalibrem. Ty jsi jako já rozhýbává kotlík do alespoň mírného pohupování a nálada je hned jiná. Bohužel ale zůstalo většinou jen u toho pohupování, ani Baletka lidi příliš nerozhoupává víc než kolena a trochu boky. Asi je to tou náročnou pozicí v programu. Michal pálí na diváky další svoje nejznámější věci, ale pálící slunce se projevuje na pozornosti diváctva.
Těsně poté, co Michal Hrůza opustil pódium, vystřídal ho Tomáš Klus, zatím jen proto, aby se připravil na vystoupení, ale dole se strhla hotová vřava.
Do kotle se tlačí neuvěřitelná spousta lidí. I vršek kopce se začíná zvedat, holky začínaj hystericky pištět(Za mnou se ozval trefný komentář o nějaké slečně v komatu). Nutno poznamenant, že Tomáš má na triku nápis Free Pussy Riot(Osvoboďte Pussy Riot). Jsem asi 10m od stage ale pro tyčící se hlavy předemnou vidím sem tam něco a dohromady skoro nic.
Na jevišti mají kliku. Sluníčko už se přehoulo sa stromy a pódium už nebude velkou výhní.
Tomáš začíná hrát a davy šílet. Začíná se staršími věcmi, trochu depresivní ale efektní. Je jasné, že kombinace Tomášových slov a hlasu a kytarové umění Jiřího Kučerovského je silná kombinace, dere se pod kůži.
Tomáš zpívá a dav zpívá s ním. Pánu Bohu do Oken znají všichni a jakoby to opravdu mělo hlubší význam i pro lidi pod pódiem. “Za devatero horami a devatero řekami” - kdo nezpívá, není na Okoři. “Za co, pane Bože, ca co” - a je z toho něco mezi rapem a beatem.
Jeho podpora Pussy Riot nespočívá jen v tričku ale i přímo v písničce. Znovu potvrdil svou pověst skvělého improvizátora, když zvládnul do písničky vložit rým o tom, že Putin je idiot
(Při tomhle vystoupení začínám počítat, co časově vyjde dýl, jestli písničky, nebo Tomášovy řečnické vsuvky. Ale publikum to bere, publikum to chce.)
Další je balada v rychlém tempu. Jiří Kučerovský má dlouhé sólo. Nádhera. S Ninou se trefil do černého, tahle píseň obměkčila i mé cynické srdce. Nezapomínej. Nejnovější písnička, prvně hraná živě. Nad hledištěm poletují bílé nafukovací balonky a akustická kytara byla vyměněna za elektriku. Celý, teď už silně rozrostlý kotel jde do kolen smíchy, když napodobuje Michala Davida. Následuje dalších pár proslovů, další písně. Slunečnice, Marie jede v šíleném tempu a … Upozornění interpreta, že přerušovaná píseň je bezpečná píseň
Už už chtěli skončit, ale publikum je nepustilo, tak přidávají lehčí ragge, které volně přechází do pekelného bigbítu s improvizovaným textem na konci na téma Děkujeme.
Ufff... to bylo vystoupení. Asi nejsilnější komunikace interpreta s diváky za celý den. Vlastně trochu prodloužené o část předchozí přestávky. Mám akutní potřebu tekutin a nikotinu (sorry, jsem člověk neřestný). Jak tak sedím opřená o hrazení, nadávám na lidi, jaký je to dobytek. S přibývajícím večerem přibývá opilých, kelímky a jiné odpadky pokrývají značnou část trávy. Ach jo, za chvíli si pro bordel nebude kam sednout.
Už se notně setmělo. Je ¾ na 9 a na jeviště se chystá Anna K. Z protějšího kopce se blýská z foťáků. Na Annu K se publikum těšilo, ale uvítací potlesk je trochu vlažný. S prvními tóny se to ale opět začíná rozehřívat, boky se rozvlňují a Holka Modrooká zvedá lidem ruce i hlasivky. Jen kdyby to nezklamala technika. Anně se vypne mikrofon a nikdo nemá náhradní. Průůůšvih. Ani dotaz do publika, zda někdo náhodou u sebe nemá náhradní, nepadl na úrodnou půdu. Po asi dvouminutovém štelování se zdá, že je neštěstí zažehnáno a Anna se opět dává do zpěvu. Dlužno říci, že mikrofon během vystoupení ještě párkrát zazlobil, ale jak už jsem řekla, publikum bylo výjimečně tolerantní. S třetí písničkou už zase diváci tleskají do rytmu, tančí. Světla se míhají a Anně to v červených i žlutých světle ramp dobře zpívá. Technické problémy se tak nějak pořád táhnou, ale už to naštěstí není tak výrazné. Na řadu přicházejí tvrdší rytmy. Škoda že zpěv v nižších polohách trochu zaniká mezi rockově laděnou kytarou a bicíma. Vidím ve vzduchu první lampiony štěstí, snad neshoříme. Anně práce s publikem opravdu jde a lidi ji mají rádi. Předposlední píseň, Poletí, Anna si roztleskala kotel a lidi spolupracují, komunikují. Bílé balónky hopsají nad hlavami, s nimi i nějaký ten nafukovací míč. Poslední kus Anny K - Nebe. Na něj nemohla zapomenout. Tisícové davy zpívají s ní. Nádherný sbor v refrénu, všichni zpívají jako jeden. Dohráno. Velký potlesk. Anna K se pro dnešek loučí.
Další přestávka na výměnu aparatury a já začínám mít jisté neodbytné nutkání. Bojím bojím, děsím se stavu toiek. Nakonec jsem zjistila, že to zas tak strašné nebude. Krom standardně chybějícího toaleťáku to byla relativně čistá zkušenost, jen mě chyběly žlaby na umytí rukou, takže člověk se musel prodrat kolem areálu na druhou stranu k jediným 6-ti kohoutkům s vodou. Přestávka před MIG 21 byla trochu delší než bylo v plánu, zvukotechnika už se asi přehřívala či co. Skoro půl hodiny bylo na kotel moc, lidi už se začali svých oblíbenců hlasitě dožadovat. Mě se zatím pokusil můj fotograf oběsit tím, že mi dal na krk brašničku s menším objektivem a foťák s objektivem o velikosti laufu velkorážního děla. Evidentně kdo chce mít velký foťák, musí mít sílu.
Konečně začali MIG 21. Hned na úvod nám Jirka Macháček oznámil, že to vemou letem světem, protože Honza Hladík(bicí) má narozeniny. A že slaví už od rána. Už druhá narozeninová Happy Birthday(první přáli Horkýže, Happy Birthday, Chuju). Zazpívaná kapelou i celým okořským podhradím. Migáči rozhodně ví, jak se dělá show. “Pendrekem! Pendrekem! skanduje dav rozjařeně a já přes skákající masy předemnou ani nevím kvůli čemu. Na okrajích kotle začíná malá spontánní diskotéka. “Love you!” volá Jirka Macháček do publika a odpovědí se odněkud ozývá “Fuck you!”, snad míněno jako rejpnutí. V té úžasné uvolněné atmosféře tam jako by nic nebylo míněno zle. Migáči dostávají své pověsti. Je to česká kultovní záležitost, nasázka, trochu švejkování a pohování po česku. Zatímco na pódiu jede Máma se vrací, diváctvo spokojeně poskakuje do rytmu, tleskáním pomáhá bubeníkovi. Celé vystoupení se nese v narozeninovém duchu. Honzovi Hladíkovi přichází popřát na Macháčkovo vyzvání i Tomáš Klus a tak všichni sborově i s kotlem pějí narozeninovou píseň v dárkovém sborovém balení. Traktor, jak jinak. Celý ten mumraj pod stageí se mění v hromadnou party. Snadné je žít... Migáči zazpívají jen části skladeb, zbyte obstarává publikum. A dokonce i čistě a v rytmu. “Jen ne tuhle cikánskou holku...” a Okoř zpívá, tančí, nebo se aspoň houpe do rytmu. A tak se Migáči rovnou pouštějí do velmi zvláštní coververze sinatrovy My Way, jen s dosti odlišným textem
Nightwork se přihnali jako vítr. Sem tam námořnický kostýmek, Vojta Dyk v pestrobarevném oblečku jak z oppartové diskotéky. Dým, červená světla, dramatický nástup. Hlediště šílí a asi jsem přišla o pravý ušní bubínek, jelikož mi do něj piští nějaká zběsilá fanynka. Vojta to začal stylově. Prezidentskou pseudokampaní a mírně narcistním projevem, ale humorným. Do doprovázející hudby zakomponovali Imperial March z Hvězdných válek, což vytváří spolu s Vojtovým projevem krásný dvojsmysl. “Okóóóóóř!!!” řve Vojta do mikrofonu “Okóóóóóóóř!!! odpovídají přihlížející... a úvodní song končí Vojta šílenou fistulí. Čekání na signál se opět změnilo v krásný sbor se sólistou na stagi. Organizátorka dostává od Vojty kytici a jede se dál. Drevo sustruhár nám vysoustružil rappovou nálož, tyhle pěvecké výkony jsou na těžce vyoké úrovni, mixuje to tak trochu s beatboxem, doslova “hraje na hubu”. Neuvěřitelné. Pak chvíle ticha a spustí Včelku máju, částečně napodobující Karla Gotta, pak to promění v beat, pak v rumbu, pak trance... už se v tom přestávám orientovat. A kde sakra vzali tu další rappovou písničku v němčině?? Nerozumím jedinému slovu. Za chvílí se vytasí s novou písní Sexy Cool Driver a to teprve začne přehlídka prazvláštních zvuků, které Vojta vyluzuje z hlasivek. Ani si nedá oddych, od šílených pohybových kreací co předvádí tenhle showman na pódiu a už te tu pomalu hymna.Je úžasné, jak i největší drsňáci při prvních tónech něžně mručí do uší všech okolo: “Já jsem gay, jsem gay, jsem teplej...”. Proč ne, kromě alkoholových odpadlíků se všichni náramně baví, Vojta naznačuje kopulační pohyby pánví, když vyjmenovává snad všechny názvy pro homosexuály. Odměněn je bouřlivým aplausem. Zumba. Vojta se vlní v rytmu zumby, samby či čeho všeho ještě a vedle mě se jakási pětadvacítka v minisukni vrtí jak na karnevalu v Riu. Končí vystoupení a Vojta slézá při děkovačce z pódia, aby si potřásl pravicí s několika lidmi v první řadě. Hysterické slečny ječí až omdlévají, a Nightwork přidávají neodmyslytelné Tepláky. Celý areál skáče, oči rozzářené a úsměvy od ucha k uchu kam se člověk podívá. Máme za sebou asi nejenergičtější půlhodinku dne.
Scéna se pomalu připravuje na Velkou hvězdu Davida Kollera. Přemýšlím kam si sednout, protože mě už neskutečně bolí nohy, ale nějak nenacházím odvahu si sednout do toho svinčíku. Všude se po zemi válí kelímky, plechovky a jiné a doslova se tu brodíme v odpadcích. Říkám si, jestli za to náhodou nemůže silně nedostačující počet odpadkových košů, které byly téměř výhradně a pouze u stánků. Sice je průběžně pořadatelé vynášeli, ale bylo jich velmi málo a nevhodně rozmístěné. Občas je vidět i nějaké návštěvníky, kteří se zaklesnuti do sebe v nepevném “áčku” potácejí z areálu. Asi podlehli lákadlům sponzorů a klopili do sebe jedno pivo za druhým. Ach jo. Navíc se s námi začíná loučit foťák.
David Koller přišel ve velkém stylu. Nejvíc světel bílých i barevných, mlha a dým. Efektní nástup. Lidé tleskají a bouřlivě ho vítají. A rovnou pecka na začátek Chci zas v tobě spát. Mhouřím oči, lidi kolem si broukají melodii co se vkrádá pod kůži a šeptají si slova nebo je rovnou zpívají a na chvíli trochu stichnou, když David spustí svým výrazným hlasem refrén. S koncem písně se spouští hřmotný potlesk a David uznale a spokojeně přikyvuje. Barvy a dým se mu mění a rozplývá za zády a spouští další salvu songů. Vše se opakuje. I když část návštěvníků již odešla, nejspíš kvůli dopravě domů, my zůstáváme a necháváme se unášet atmosférou a hudbou. Ruka už mi téměř umdlévá, protože jsem vlastně už víc jak 6 hodin nedala tužku a blok z ruky, poté co se mi odpočoučel diktafon. David kombinuje svoje nové věci se starými peckami ještě z dob Lucie. Šrouby do hlavy nejsou žádná kýčovitá romantika. David Koller se po pár dalších kouskách vrhá k bicím, aby si dal pár písniček vsedě a obecenstvo tuhle jeho další hudební doménu patřičně ocenilo. Divokou Sex je náš se David moc nezapotil, protože skoro polovinu písničky za něj vlastně zpívá publikum, které si to náležitě užívá. Stejně jako při Americe, kdy refrén “pápá” celý kotel.
Dost. Už asi neudržím tužku v ruce a tak se nechávám unášet na vlnách atmosféry. Zapomínám na minimum odpadkáčů, na kolony aut, na to že mě čeká ještě cesta domů, na pár potácejících se opilců i na ječící selčny, řvu z plných plic s ostatními v krásném davovém sboru a jdu si užít aspoň tu chvilku co mi tu zbývá.
Text: Lea Bradáčová
Foto: Petr Havelka
