Taky patříte k těm, co běhají často po doktorech? A co takhle prošmejdit pár ordinací a zjistit, o čem se ti doktoři ve skutečnosti baví??? :)
Trpím si takhle pěkných pár let bolestí hlavy a jednoho krásného bolehlavého rána mě napadne “Což takhle zajít si k doktorce?“
Načež se obleču a jdu navštívit svoji praktickou lékařku, která mi se zděšením v hlase říká, že dle mého nízkého tlaku jsem už dávno po smrti a vysílá mě na sérii vyšetření..
První z nich ve mně vzbuzuje panickou hrůzu už jen tím názvem - rentgen lebky. Nemám se však čeho obávat. Po tom, co přívětivá slečna v bílém plášti párkrát obkrouží moji cťenou kebuli prazvláštním přístrojem totiž zjistím, že na hlavu nejsem, což je mi velkým překvapením.
Následuje kompletní test krve. Jinak řečeno - sedni na zadek a těch tří stříkaček, které do tebe zabodnu si nevšímej. Myslím, že si sestřička mohla odpustit tak obligátní otázku jako “Nebude vám špatně slečno?“. Já jí totiž s nosem nahoru odpověděla “Mně? Ne.“ O minutu později ji už na kolenou prosím, aby s druhou olbřímí stříkačkou chvíli vyčkala, než se mi vrátí barva, zvedne tlak a zmizí pocit nechutenství.
Krev byla bohužel v pořádku. Praktická už neví, co se mnou dál. Zavolá tedy do Zlína a objedná mě na neurologii. Zajásám. Nezní to vůbec špatně a “už“ o měsíc později si to mašíruju ulicemi Zlína. Samozřejmě, že pominu popisování toho, jak jsem ulicemi pro mě neznámých končin Zlína bloudila předlouhých 45 minut a ve výsledku jsem k paní doktorce přiklusala až o dvě hodiny později, jelikož já prostě chodím pozdě už odmalička.
Když najdu čekárnu s jásotem se uvelebím vedle dvou skřehotajících bobečků. O několik minut později se vyhrne postarší obézní sestřička, která začne nadávat nebohé matce dvou kojenců, že měla dojít už před dvěma hodinama. Po slovech jako “Jsem objednaná až na půl desáté.“ Nebo “Opravdu, přísahám!“ se setřička jen nevěřícně zamračí a mně najednou dojde, že ta, na kterou bude řvát teď, jsem já. Bohužel oprávněně. Přikrčím se v křesle a zamumlám omluvu. Odejde. Hluboký oddych. Horší už to nebude. ALE BYLO. Rozhlídla jsem se po čekárně a počala jsem s prohlížením plakátů. S hrůzou v očích jsem se jako v transu zvedla a došla až k protější zdi, kde slečna držela v ruce čokoládu a nad ní se tyčil velmi přívětivý nápis POZOR MIGRÉNA! Při zjištění, že moji bolest v hlavě může způsobovat pochutina, na které jsem závislá už tak pět let, jsem si sbalila saky paky a řítila jsem se z čekárny pryč.
Cestu mi zastoupilo mohutné tělo sestřičky a její nechápavý výraz doplněný zvednutím pravého obočí mluvil za vše. Posadila jsem se zpět. Z nudy jsem si pro sebe začala tiše počítat, o kolik cenných kalorií za den přijdu, pokud mě o tuto jazyku lahodící mňamku připraví. Vyšlo mi, že to bude takových 500-1000 kalorií, což mě velmi rozesmutnělo. Pokud se mi bude dařit ve škole a můj přítel nebude zlobit, přijdu jen o 500 kalorií, což odpovídá jedné tabulce čokolády. To bych ještě zvládla. Ale při mých depresoidních stavech, kdy sežeru i dvě čokolády během jednoho dne, ať už v tekuté či pevné podobě, přijdu o takovou cennou dávku energie, za kterou bych za ponurých nocích rozesvítila celý Zlín. Chmury. Samé chmury. Jsem na řadě.
Usedám do křesla naproti MUDr. a místo pozdravu vyhrknu něco jako OPRAVDUČOKOLÁDAZPŮSOBUJEBOLESTHLAVY? takovou rychlostí, za kterou by se ani vektor v nemusel stydět. Doktorka si poposune brýle, mile se usměje a místo odpovědi mi poví, že nikdo nemůže spást tolik čokolády, aby mu způsobila problémy s hlavou. Načež se zase usměju já a ubezpečím ji, že ano. Načež se ona usměje ironicky zpátky a s nosem nahoru se zeptá, kolik kostiček čokolády anorektička jako já sní. Načež jí do obličeje vmetu dvě tabulky denně a pokud byste si tuhle scénu představili ve filmu, nejspíš byste paní doktorku viděli už v poloze “spadla ze židle a trčí jen nohy do luftu“..
Bohužel jsem si své vítězství užívala “jen“ při pohledu na její vyvalené oči a nechápavý výraz. Dalších deset minut jsem strávila jako páté kolo u vozu. Abyste totiž dobře rozumněli, paní doktorka se sestřičkou začaly probírat, jaká čokoláda je nejlepší, i když ještě před pěti minutami tvrdily, že díky mému pozdnímu příchodu na mě mají pohých pět minut.
JAKÝ KEC. A tak si tam jen tak bimbám nohama a poslouchám následující dialog, který začala obézní sestřička“Kdybych mohla, taky toho tolik sním. Beztak jsou nejlepší Kaštany.“
“No já ti nevím, ale taková Margotka, to je delikatesa.“
“Houby Margotka, to máš samou soju. Co takhle Milena nebo Tatiana. Takové ty malé čokoládky z bonboniery. Ty se jen rozplývají na jazyku.“
“To máš pravdu. Tuhle jsem dostala celou bonbonieru a hádej kolik z ní zbylo? Nic.“
“Nic??“
“Nic.“
“No jo, člověka když popadne žravá, viď..“
“Ano, ale občas je potřeba udělat si dobře jinak než obyčejnou Orionkou.“
“To máš zase pravdu. Já si každý večer před spaním dávám tu kvalitní 85% čokoládu. Ale jen kostičku! Jak se jenom jmenu..“
“Lindt excellence,“ doplním vzápětí a k mému neskonalému úžasu pojmu podezření, že mě i slyšely a možná budou dokonce pokračovat ve vyšetření. Nepokračovaly. Místo toho mě vyslýchaly, jaké čokolády mám nejraději já. Tato diskuze pokračovala i tehdy, kdy jsem už ležela polonahá na lehátku a nechala se oklepávat kladívkem na nejrůznějších místech a také tehdy, kdy jsem na jedné noze a poslepu dělala roztodivné cviky. Z celého vyšetření jsem si tedy odnesla velmi bohaté ponaučení a to jest, že ani Lindt excellence nenahradí obyčejnou čokoládu na vaření od Orionu.
A jak to dopadlo s mojí bolestí hlavy? Po rentgenu lebky, krvi a neurologii mi nakonec naordinovali úplně obyčejnou věc. BRÝLE.
