Zdravé sebevědomí, nebo namyšlenost rozmazleného dítěte?
V poslední době se mi čím dál častěji stává, že i přes svou výřečnost zůstanu stát s otevřenou pusou, naprosto neschopna jakékoliv akce, jakéhokoliv argumentu. Žasnu, trnu, divím se, nechápu...
Generace předrevolučních dětí "odnesla" nově nabytou svobodu svých rodičů přehnanými nároky, ambicemi a neuvěřitelnou dávkou naivního sebevědomí. Před revolucí každý věděl, kde je jeho místo. Pokud měl člověk jiné ambice než stranické, mohl si o úspěchu nechat jen zdát. Každý, kdo se chtěl mít alespoň trochu dobře, musel projevit pokoru, zavřít hubu a šoupat nohama.
Po revoluci se vše náhle uvolnilo. Lidé najednou měli možnost volby. Možnost žít po svém, něco dokázat. Naši rodiče však byli "staří" na to, aby od základů změnili svůj život. Proto své nesplněné sny a plány přenesli na nás. Vtloukali nám do hlavy to trapné klišé, že každý člověk je jedinečný a je jenom na něm, jak daleko to v životě dotáhne...
Ano, já vím, že je to pravda. Ale je to pravda, na kterou si musí každý z nás přijít sám. Je to pravda, která vychází ze života, ze zkušeností. A právě ty dnešním mladým lidem chybí. Oproti našim rodičům toho víme více o světě, technice a o lidech kolem. Ale o životě ví většina z nás asi tolik co koza o náklaďáku. Chování a vystupování většiny "vysokoškolské elity národa" toho budiž důkazem.
Dětičky kterým je dvacet a více let a přesto stále bydlí u svých rodičů (občas přespí na kolejích nebo na privátě), berou si peníze a nechají si vařit, prát a žehlit. Omlouvají to tím, že přeci studují. Jo, jasně, těch pár hodin vyučování denně je s prací samozřejmě neslučitelné. Tahají se po kavárnách, vedou rádoby intelektuální debaty o smyslu života a myslí si, že spolkli všechnu moudrost světa.
Všemu rozumí, jsou přehnaně uvědomělé a naprosto přesvědčené o tom, že vědí "o čem ten život vlastně je". Staví se do pózy sofistikovaných a chápavých. S chladnou tváří namachrovaně tvrdí, že jsou naprosto vyrovnané. Že jsou smířené se životem, s rozdíly mezi muži a ženami a s tím, že "Amores perros".
Ale pak se jim něco znelíbí a oni trucují jako malí spratci. Nesnesou ani naprosto pravdivou a konstruktivní kritiku. Nejsou schopni sebereflexe a už vůbec ne empatie. Jsou neuvěřitelně sobečtí a egocentričtí. Myslí si, že jsou něco víc než ostatní, vždyť jsou přeci vysokoškoláci. Pak vylezou školu s usmoleným diplomem o získání titulu Mgr. a čekají, že z nich všichni padnou na zadek. Diví se, že jim nechtějí dát vysoký nástupní plat, že je neuznávají.
Věřte mi, oni vědí co dělají. Mnohem větší cenu pro ně má člověk s blbou maturitou, ale léty praxe, než namachrované děťátko, které stále bydlí u rodičů, bere od nich kapesné a o životě ví kulové. To, že se pár let chodilo flákat do školy a naučilo se pár skript teorie mu valný užitek nepřinese.
Sebevědomí je skvělá v dnešní době velmi důležitá vlastnost. Mezi ním a namyšleností je jen velmi tenká hranice, kterou však většina mladých lidí nevidí. A to je škoda. Ne pro jejich okolí. Ne pro celé lidstvo. Je to škoda jen a jen pro ně. Snad jim jednou dojde, že trocha pokory občas neuškodí - právě naopak.
BB(Bára Vlková)
pondělí 26. 3. 2007 08:00
Vlková, Bára. 2007. Zdravé sebevědomí, nebo namyšlenost rozmazleného dítěte?.
Vychytané.cz. [Online] 26. 3. 2007. [Citace: 19. 4. 2025.] http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=516. ISSN 1802-2677.
link na článek:
http://clanky.vychytane.cz/Zdrave-sebevedomi,-nebo-namyslenost-rozmazleneho-ditete?
