Jak to máte s lidmi, které denně potkáváte? Připadají Vám všichni NORMÁLNÍ? Mně teda ne aneb výčet těch nejpodivnějších individuí, které mě za poslední měsíc přepadly..
Situace první: Zlín. Kolem půlnoci. Hluboká a temná noc. Nikde nikdo. Ticho. Jen já a můj vybitý mobil. Sedíme si tak spolu poklidně na zastávce a děláme, že tu nejsme. Ani on, ani já. Pípnul. BOŽE! Nemůže se vybíjet potichu? Něco se pohnulo. Uf, jen zbytek reklamy z Tesca. Čekám. Trajfl v nedohlednu. Pohled na svítící tabuli mi napovídá, že budu čekat ještě dost dlouho na to, aby mě někdo znásilnil ale ne zas tak dlouho, aby si to dotyčný náležitě užil. Ani nedutám. Cítím něčí dech. Otáčím se. Bezdomovec. A je to tady! Schovávám mobil. Neklidně zavrtím zadkem na lavičce. Zaskřípe. Bezdomovec jde ke mně. Dělám, že něco dělám. Bezdomovec jde ke mně. Drbu se na hlavě. Bezdomovec jde ke mně. Vytáhnu vybitý mobil a snažím se předstírat, že chci právě telefonovat. Vtom zase pípne. SVINĚ NEVDĚČNÁ. “Cha, je vybitej děvenko,“ pomyslí si určitě bezdomovec. Čekám. Bezdomovec jde ke mně. Je to tady. Je v bezprostřední blízkosti.
“Nemáte drobné, slečno?“ Tato tradiční otázka mě poněkdu zaskočila. Čekala jsem oplzlé řeči a nabídku k pohlavnímu styku. S potěšením jsem vyhledala peněženku a otevřela ji. S o něco menším potěšením jsem zjistila, že drobné došly. DO KAŠE.
“Jejda, drobné došly..“ snažím se říct pokud možno mile. Stejně mi to nepomůže. Dívá se na mě divně. Pozoruje mě. K něčemu se chystá. Začínám se v duchu modlit.
“Slečno, vy jste tak hodná..“ čelist mi spadne až na zem.
“Opravdu, já tu dobrotu z Vás cítím, slečno.“ Právé oko zdá se být vytřeštěné víc než levé, což mě znepokojuje více než fakt, že moje čelist leží po pádu stále na zemi.
“Pppprosím?“
“Cítím z Vás tu dobrotu, zůstaňte taková, jaká jste, opravdu!“ Zamrkám. Pořád nechápu. Já měla za to, že bezdomovci chtějí buď peníze nebo život (sex). Podívám se před sebe. Auto. Strom. Pořád nechápu. Otočím se. Je pryč. Kam šel? Těžko říct. Místo něj se přede mnou objevil trajfl. Ještě jednou se ohlídnu. Divný chlap. Divný večer. Divný město..
Situace druhá: Otrokovice. Časně ráno. Oči slepé, valím si to do školy, už jsem skoro na zastávce. Sluchátka v uších, hudba na plný pecky.
“Open your eyes, ná ná ná nááá.“ zpívám potichu.
“Ahulablabal muhehaláá.“
Co to bylo? Někdo na mě mluvil? Otevřu zaslepené oči, vyndám sluchátka z uší a v tom před sebou vidím nějakou bouřlivě gestikulující ženskou. Vyvalím oči.
“Prosím?“ zeptám se zdvořile.
“Vy jste tak krásná! Vám to tak sluší!“ ženská si evidentně trochu šlahla, páč kdyby se na mě podívala pořádně zjistila by, že po dnešní noci mám jednu botu obutou, druhou vyzutou, každou ponožku jinou, kdoví, kde je konec podprsence atd.
“Ehm..díky.“ vykoktám rozpačitě. Tvář se jí zakaboní.
“Ale slibte mi.. slibte mi, že nebudete vycházet v noci ven po..“ na chvilku se zasekne (zřejmě přemýšlí, po kolíkáté hodině vyšla tehdy ven ona, když ji přepadli.)
“Po dvanácté! Slibte mi to!“
“Eh.. no jo, budu se snažit paní.“ zjevně ji to dostatečně uklidnilo.
“Já se divím, že s takovým tělem ještě žijete..“ a odešla.
Divná ženská, divný ráno, divný město..
Situace třetí: Opět Otrokovice. Opět zastávka. Je kolem poledne. Poslušná vnučka jede do Zlína za babičkou na oběd (to jsem jako já). Kolem jede pomalu policejní vůz. SKŘÍP. Najednou zastaví. Z auta vyskočí jeden frajer v uniformě a mašíruje si to ke mně.
“Dobrý den, mohla byste jít, prosím Vás, se mnou?“ zděšeně se na něj podívám. Co po mně chce? V hlavě mi šrotuje tisíc možností, co jsem všechno mohla udělat. V tom se mi v mysli objeví pátek. Páteční noc. Pila jsem. Hodně jsem pila. Vůbec jsem o sobě nevěděla (viz. článek “Proč už nikdy nebudu chlastat). Co jsem to, proboha, udělala? Vleče si mě stranou. Všichni lidé na zastávce mě pochybně sledují. Týpek se zastaví.
“Odpovídáte popisu hledané osoby.“
“Eh???“
“Mohl bych vidět Váš občanský průkaz?“
“Eh.. jo.“ Zalovím v kabelce. Najdu ho. Týpek v uniformě si ho bere a nasedá ke kolegovi do auta. Prohlíží si můj občanský průkaz s odrbanými rožky slepenými izolepou a debatují. Pět minut. Deset minut. Potím se. V zádech cítím zvídavé pohledy otrokovických občanů. Pan policajt se vrací.
“Mohla byste mi říct, odkud a kam jedete?“
“Eh.. no.. támhle z domu, tam bydlím víte a jedu..no..do Zlína..k babičce.“
“To je všechno, nashledanou.“ a odešel. Nechápavě na něj zírám. Pomalu se otáčím a vracím se na zastávku. Cítím hlubokou úlevu. V dálce vidím trolejbus. HURÁ. V tom ho ale předjede další policejní vůz. Dívají se na mě. Přibržďují. S hrůzou v očích rychle nasedám do právě přijíždějícího trajflu a ujíždím pryč..
Lidi jsou fakt divní.
