Máme za sebou nebo před sebou, jak chcete, další bouřlivý víkend, většina z nás byla někde na akci a k tomu neodmyslitelně patří i nějaká ta lihovinka na zvednutí nálady, popřípadě na dodání sebevědomí při lovu té krásné blondýnky (toho sexy barmana). A nejen to.
Spousta z nás si šla v pátek (sobotu) užívat s tím, že ať už se ráno probudí s jakoukoliv bolestí hlavy, je to fuk, protože nás čekají opravdu vychytané týdenní prázky. A ty například já strávím s žaludečními kapkami, černým čajem, při jehož pití mám pocit, že jsem právě zabořila čumák do hlíny, kamarádem Saridonem, který by mi měl spolehlivě “vypnout bolest hlavy“, jak slibuje reklama a pokud ani jedno z toho nepomůže, zřejmě zas poletím na wc strkat si prsty do krku, jak mi poradil můj běsný otec, který se už třetí den směje tomu, že se jeho povedená dceruška dokázala zchlastat jak hovado za pouhých 27 korun českých. Takže tady máte pár mých důvodů, Proč už nikdy nebudu chlastat..
//anketa-19//Za prvé: ožralé holky musí vypadat děsně. Ne že bych si to uvědomila ještě tu noc, co jsem svůj boj s pitím prohrála jako největší loser, ale můj pohled do zrcadla další den ráno byl přímo úděsný. Rozmazaná řasenka, modřiny na těle, vlasy rozcuchané jak ku*va a při prvním zamlasknutí jsem letěla jak střela do koupelny urychleně si vyčistit zuby.
Za druhé: zkalit se za 27 korun je fakt ubohé. Zkalit se za 27 korun vložených do obyčejné vodky s džusem je ještě ubožejší. Zkalit se za 27 korun z vodky s džusem, kterou jdete koupit do naší nové mega nonstopky zvané Tesco je fakt ještě mega ubožejší. A zkalit se z vodky s džusem, kterou jste navíc nepili sami, ale s dalšíma dvěma lidma na třetiny (jinak by mě to asi nevyšlo na těch 27 korun) a probudit se ráno s pocitem, že jako jediná jsem skončila na zemi je tak ubohé, až mám najednou chuť tenhle článek zabalit, jít si zabořit čumák do hlíny (do čaje) a vykašlat se na to, poněvadž už teď cítím dost vysoký stupeň potupnosti a to jsem teprve u bodu číslo dva, sakra.
Za třetí: jediné, co si z celé noci pamatuju jsou slova toho fešného barmana, zřejmě někdy nad ránem, pronesené směrem k naší skupince:
“Tady tahleta spící slečna zhroucená u kulečníku se sáčkem v ruce je vaše?“
“Jo.“
“Hlavně si ji tady, PROSÍM VÁS, nezapomeňte.“
“To se nebojte.“
“No já jen, že bych ji pak nerad měl na svědomí, až mi tu zůstane ležet..“
Za čtvrté: bejt tamní uklízečkou, která má na svědomí úklid toho bordelu po páteční noci v nejmenovaném podniku, dávám okamžitě výpověď.
Za páté: k mé neskonalé zoufalosti jsem zjistila, že neumím zvracet. Potřebovala jsem to ze sebe na druhý den znovu dostat a když mi tatík popisoval, jak si strkat prsty do krku, málem mi tam ty dva ukazováčky zůstaly, což se stalo bezprostředně po tom, co jsem se již zmiňovanými ukazováčky skoro udusila. Toho dne jsem pocítila mírný záchvěv závisti vůči bulimičkám, jakožto slečnám, které umí něco líp než já.
Za šesté: nechtěla bych být v kůži toho, kdo mě dotáhl až k domovním dveřím, zazvonil na zvonek a pak rychle utekl v domnění, že u nás doma bude vzhůru ještě někdo, kdo ten zvonek uslyší, ty dveře otevře a vezme mě dovnitř. Nikdo takový tam totiž nebyl.
Za sedmé: nechtěla bych být ani v “kůži“ přehlceného icq, které mi hned po zapnutí vyplivnulo několik desítek zpráv, které mi po poskládání dávaly docela slušný výčet toho, jak jsem tu noc vypadala a co jsem dělala. Nechtěla bych být ani v kůži své vlastní hlavy, která následkem toho napálila třikrát po sobě do zdi se slovy “seš tak blbá, tak blbá, tak blbá.“
Za osmé: ta ztracená náušnice, zdemolované boty a potrhané jeansy dávají dohromady sumu, za kterou by se zvládla ožrat celá vláda. A když k tomu přičtu těch 27 korun, pěkně mě to sere. Následně si ještě vzpomenu na fešného číšníka, zavřené domovní dveře, prsty v krku, na ten hnusný čaj, co na mě čeká v kuchyni a na ty kousavé poznámky, které mi zrovna zase začaly přicházet přes icq. S upřímným znechucením zdrhám od počítače..
Tak co, pořád si ještě myslíte, že stojí za to pít?
