Prosím zkontrolujte si, jakou oblast máte vybranou vpravo nahoře na stránce.
Nebo jednoduše nemáme v databázi žádnou další akci. Víte o nějaké? Řekněte nám o ní ve formuláři zde!
Apokalypsa The Bells aneb jak to vidím já ..
Rok se s rokem sešel, a tak 19. listopadu večer usedám do autobusu směr Brno na 33. díl Apokalypsy, tentokrát s podtitulkem The Bells. Jsem plná nadšení a očekávání a přemýšlím, jakým směrem se bude celý večer ubírat.
Před osmou hodinou večerní přijíždím na brněnské autobusové nádraží, kde už mě čeká má ,,party grupa“ a vyrážíme se společně naladit takzvaně ,,na jedno“ do místního pivovaru. Čas ubíhá až moc rychle a tak se rozhodneme vyrazit na výstaviště ... Po nezbytném odbavení u vstupu do haly přichází první (ač maličké) zklamání, a to, že schválená VIP akreditace se změnila na obyčejný vstup ...ovšem na celkovém hodnocení party to v konečném důsledku nemá příliš velký vliv
Při čekání na šatnu nám do uší zní našlapané beaty doslova z nohou Pascala Kleimana. Ačkoli jsme mnoho z jeho setu nestihli, i ten kousek nás ubezpečil o tom, že Pascal prostě umí. Protože čas běžel celý večer opravdu ohromnou rychlostí, rozhodli jsme se nezahálet, zabezpečili jsme náš pitný režim a šli jsme se vlnit v rytmu Steva Rachmada. Z počátku nepříliš zaplněný Pavilon P brněnského výstaviště se během večera proměnil v docela solidní ,,pařeniště.“
Vzhledem k tomu, že jsem na místě měla mnoho přátel a kamarádů, rozhodla jsem se oželit podívanou na Steva a vydala jsem se na obhlídku celé haly. První věc, která mě velmi potěšila, byla celková organizace prostoru. Oproti loňské Apokalypse rozhodně změna k lepšímu. Díky rozmístění stage, okolních barů a tribun vznikl v prostřed haly dokonalý ,,kotel“ ...a vězte, že vřel až do brzkých ranních hodin. Kromě širokého sortimentu stánků s pitím, jídlem a nejrůznějších stánků se suvenýry a blikajícími nesmysly potěšilo i rozložení odpočinkových míst. Dle mě opět o úroveň lepší než před rokem. Dokonce musím (a to se nestává často) pochválit i toalety ...Řady sice byly, tomu se asi člověk nevyhne, ale celkově šlo všechno tak nějak rychleji. Nemalé díky patří uklízecí četě, která se starala, aby naše vyprazdňování probíhalo v čistém prostředí Takže palec nahoru.
Co nepotěšilo, ostatně jako na všech podobných akcích byly ceny nápojů, ovšem rozebírat tohle téma zřejmě nemá nějaký extra smysl, tak se pojďme vrátit opět na parket. Do konce svého setu se blíží Steve Rachmad a za jeho zády se už pomalu ale jistě připravuje hlavní hvězda celého večera, velký papínek taneční muziky, pan Jeff Mills. Prodírám se do předních řad a zaposlouchávám se do libých tónů vycházejících z beden (včetně legendárního tracku The Bells). Prvotní nadšení mě však po několika okamžicích přechází a zjišťuju, že jsem asi čekala něco víc ...a nebyla jsem sama ...Jeff Mills je třída, o tom žádná, ale jako hlavní hvězda mě zklamal. Znovu tedy opouštím taneční prostor a jdu na další obhlídku haly.
Nesmím zapomenout okomentovat úžasný zvon, který byl zavěšený nad parketem. Opravdu parádní dílo a čest jeho stvořitelům Dodal celému prostoru ten správný nádech.
Po několikanásobném obkroužení haly se vracím zpět za svou party grupou, to už za pultíkem stojí jedinečný Cristian Varela ...co k němu říct? Prostě borec! Na Apokalypse s pořadovým číslem 30 a podtitulkem Jubileum se mi zalíbil, ale co předvedl tentokrát, to byla bomba a určitě nejsem jediná, kdo má takový pocit. Jistě by mi alespoň část party osazenstva dala za pravdu, že po mírně utahaném setu Jeffa Millse přišel Cristian a vybalil své umění jako blesk z čistého nebe, a o Adventovi a Industryalizerovi ani nemluvím. Hoši pěkně zahýbali s davem a připravili solidní ornou půdu pro poslední čtyři vystupující.
Tím prvním byl Jerry. Zprvu jsem byla trochu rozpačitá, že čas od 4 do 5 hodin ráno je vyhrazen právě jemu, ale ihned jak začal hrát mě mé pochybnosti opustily Po Jerrym následoval Murphy, a z toho jsem měla asi nejvíce rozporuplné pocity. Nedokážu posoudit, jestli se mi jeho set líbil nebo ne ...Zpočátku jsem byla potěšena, později znechucena, poté zase potěšena a tak se to opakovalo až do té doby, než za pultík přispěchala droboučká Fernanda Martins.
Fernanda Martins patří jednoznačně k tomu typu slečen (alespoň podle mého názoru), do kterých by nezasvěcený člověk v životě neřekl, že mají rády pekelně rychlou a pekelně tvrdou muziku. Dav z ní šílel jen co spustila první desku (palec nahoru za hraní z desek ). Tahle, v jednom kuse usměvavá slečinka s brazilskou krví rozparádila celý pavilon P k nepoznání
Úderem sedmé hodiny ranní před roztančený dav vstoupil dj velkého rozměru, doslova rozměru XXL – Viper XXL, a že se nemazlil. Hitovkou Out of Space roztančil snad i posledního človíčka, který na místě ještě do té doby vydržel a bezkonkurenčně největším překvapením pro mě byl kousek We no speak Americano v jeho ultrarychlém (doslova hard) podání Čas běžel rychleji a rychleji a ani jsme se nenadáli a je 8 hodin ráno, dohrávají poslední beaty, Viper děkuje aplaudujícímu zbytku party people, rozsvěcují se světla a my chápeme, že je čas jít domů ...Tedy ne tak docela domů, ale to už je zase na jiné povídání Bereme si tedy bundy a vyrážíme směr sobotní mrazivé ulice Brna.
Co říct na závěr? Ačkoli Apokalypsa na brněnském výstavišti stále nedosahuje atmosféry, která roky panovala v Boby Centru, je třeba říct, že letošní díl Apokalypsy byl opravdu vyvedený. Uvidíme, co přinese ten příští
Chovancová, Michaela. 2010. Apokalypsa The Bells aneb jak to vidím já ... Vychytané.cz. [Online] 29. 11. 2010. [Citace: 21. 11. 2024.] http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=3965. ISSN 1802-2677. link na článek: http://clanky.vychytane.cz/Apokalypsa-The-Bells-aneb-jak-to-vidim-ja-..
