Svým způsobem se rozhodl zamíchat předvolebními kartami v Kocourkově fotograf Henryk Mrejzek. Po celý květen bude v prostorách klubu Rock Café na Národní třídě v Praze k vidění série jeho apolitických erotických fotografií s názvem „xxx 1-0-1“. Vernisáž proběhne 1. máje, na Svátek práce. Jako hosté vystoupí DJ Felix a Mardoša, který se postará o afterparty.
Návštěvníci prostor budou moci shlédnout dráždivé fotografie, z nichž nejedna bude pravděpodobně označena za
pornografii. Dívkám při pohledu na některé detaily budou zřejmě červenat tváře, ctihodní pánové si budou kapesníčky utírat krůpěje potu z čela, málokdo však zůstane k vystaveným dílům netečný.
Autor slibuje, že toto je pouze první veřejná ukázka jeho práce, v blízké budoucnosti budou zveřejňovány další
tématické série, a to jak na novém webu
www.e-roticart.com
, který bude spuštěn v souvislosti se zahájením výstavy, tak i při dalších výstavách.
Erotické fotografie
Henryka Mrejzka budou v
Rock Café poprvé vystaveny na veřejnosti v ucelené sérii. Doposud byly k vidění na webových stránkách pouze ukázky jednotlivých fotografií, protože však Henryk cítí vzrůstající zájem okolí o svoji tvorbu, udělá vše nutné pro to, aby své obrázky složené z jedniček a nul mohl ukázat těm, co si o sobě sebevědomě myslí, že jsou nepřekonatelné jedničky, ale i těm, co se podceňují a cítí se v životě víc jako absolutní nuly. Z vystavovaných fotek je totiž dost jasně patrné, že velmi často je to přesně naopak…
Henryk Mrejzek
Henryk Mrejzek se narodil v Liberci na smutné výročí Vítězství pracujícího lidu v prapodivné rodině plné pobělohorských exulantů a antikomunistických emigrantů. Ve školních lavicích zprvu tento den miloval, protože se na jeho narozeniny nezkoušelo a celý den byl naplněn vzrušujícími diskusemi s příslušníky Lidových milicí. Časem však datum svého narození začal nenávidět, neboť mu došlo, že navždy zůstane ve stínu bojujících rolníků a dělníků. Začal pracující lid obviňovat z toho, že na oslavě jeho narozenin nespravedlivě parazitují, a rozhodl se pomstít. Jako nejlepší způsob, jak to soudruhům vytmavit, zvolil strategii, že svou osobu do jednotného šiku dělníků a rolníků nezařadí a bude si užívat
rozkoší a slastí života.
Foťák se mu jevil jako ideální pracovní nástroj. Svět fotografie ho zajímal již od dětství vzhledem ke skutečnosti, že byl v sousedství a díky přátelům svých rodičů obklopen několika fotografy. Fascinovala ho jejich svoboda, svobodomyslnost a fakt, že se na ně neustále lepily o generace mladší ženy. Poté, co ve svých šesti letech dostal jako dárek svůj první „fotoaparát“ značky
Corina, zkoušel čas od času napodobovat své vzory a většinou neúspěšně přemlouval své spolužačky, kamarádky a sousedky, aby odhodily své nevkusné oblečení. Bavilo ho zaznamenávat jejich rozpaky a vzrušení, bohužel zatím pouze v očích. Socialistické Československo však v té době byl komunistický Drsnoland nepřející jakýmkoliv experimentům a jako smysluplnější se čím dál tím víc zdála
emigrace. Tu si ještě se svým mladším bratrem a jeho tělocvikářem naplánoval na
prosinec 1989 netuše, že listopad toho roku s jeho plány totálně otřese.
Namísto domluveného odletu do Kanady odjel v půli prosince do oblíbeného
Nizozemí, kde se zařadil do šiku tamních dělníků budujících za lepší kapitalismus a fotoaparát na dlouhé roky odložil do šuplíku. I v kapitalistické cizině mu přišel tento způsob obživy poněkud nešťastným, a tak naivně podlehl iluzi, že být v té době v Česko-Slovensku je to jediné správné. Po návratu z emigrace-neemigrace se vrhl na budování kapitalismu ve své rodné zemi. Od neúspěšného podnikání v oblasti hudebního průmyslu se přes dealera s životními pojistkami vyšvihl až na pozice v
top managementu zahraničních finančních institucí, kde si masíroval ego v obleku, kravatě a zahraniční limuzíně. Své lehce vydělané peníze utrácel za nejrůznější neřesti a trvalo dlouhá léta, než si našpároval na dobré fotografické vybavení. Přes svoje touhy po nahatých modelkách začal cestovat a místo nahotinek fotil
domorodce v dalekých zemích. Přátelé i nepřátelé, které donutil, aby se na fotky aspoň zběžně podívali, tvrdili, že stojí za to je vystavit na veřejnosti. Dodnes neví, zda to mysleli vážně, nebo zda od něj už chtěli mít klid, pro něj to ale bylo takové povzbuzení, že v roce
2001 v Jablonci nad Nisou zorganizoval svoji první výstavu fotografií z
Filipín. Rok poté ji kvůli jedné slečně, kterou potřeboval oslnit, zopakoval za totálního nezájmu médií i
v Praze. Jako další uspořádal v roce
2003 výstavu fotografií své domoviny v australském
Sydney, kam po inspiraci filmem Americká krása odjel s výše zmíněnou slečnou, aby se ukryl před drsným českým kapitalismem. Tam se také začal fotografií zabývat seriózněji, zprvu přicmrndával jako asistent věhlasnému reklamnímu fotografovi
Andreasi Bommertovi, později pracoval sám jako fotograf na volné noze a fotil roštěnky v tanečních klubech.
Po vynuceném návratu do Čech a setkání se svými pomatenými ex-kolegy v něm uzrálo přesvědčení, že oblek a kravatu už nehodlá obléci a definitivně se rozhodl věnovat pouze bohulibým radovánkám.
V současné době pracuje jako
fotograf a PR manažer, opět v hudebním průmyslu. Byť je z něj oficiálně Pražák, svůj klid našel v Hradišťku, v magickém kraji Bohumila Hrabala, kde se svoji ženou, zahradní architektkou, ale též jeho asistentkou, stylistkou i modelkou, po většinu času přebývá. Do Prahy vyjíždí pouze v naléhavých případech, kdy je třeba nafotit fotografie z koncertu nějaké renomované kapely nebo pokud má některá z nich tu odvahu a požádá ho o nafocení svých promo fotek. Kromě focení se stará také o mediální humbuk kolem těchto muzikantů a čas od času pomáhá i při
organizaci festivalů.
Na volné noze fotí portréty, akty a reportáže, stále více se však věnuje svému největšímu dětskému snu, kterým je
erotická fotografie. Je přesvědčen, že i přes částečné uvolnění jsou nahota, erotika a sex stále ještě nepochopitelně tabuizovány. Svoji tvorbou chce proto
bořit mýty a dopřávat lidem v dnešní neradostné době více prostoru pro fantazii, vzrušení ale i zamyšlení, než kolik jim ho současný hektický svět plný válek, podvodníků, lhářů a krizí nabízí.
Henryk Mrejzek se nepovažuje za umělce, ostatně za umělce považuje málokteré z těch, které média umělci nazývají. Nepovažuje se ani za fotografa, protože nevystudoval žádnou prestižní fotografickou školu. I přes absolvování několika kurzů je
samouk a řídí se jen svými instinkty. Nezajímají ho poučky, správné techniky ani teorie, jak dosáhnout ideální a bezchybné fotografie. Naopak, své fotky v počítači dodatečně upravuje a przní, často dělá to, co by se dělat nemělo a co ostatní fotografové kritizují. Svým modelkám nevyplácí
žádné honoráře, zpravidla vůbec nefotí s profesionálními modely a vizážistkami, neboť při své tvorbě chce pracovat s co největší možnou mírou autentičnosti a elektrizující atmosféry, a tu si za peníze člověk nekoupí. Jeho jedinými kritérii jsou radost a dobrý pocit z focení, záleží mu na tom, aby se všichni přítomní cítili uvolněně a fotografování byl pro ně příjemný zážitek, na který budou dlouho vzpomínat. Nejdůležitější je pro něj ale fakt, aby se výsledné fotografie líbily jemu a zúčastněným aktérům.
Protože se však jeho fotografie často líbí i jiným, rozhodl se
Henryk Mrejzek čas od času vysosat ze záložních disků něco málo z toho, co ve stovkách svých gigabitů skrývají, a provokovat svými fotografiemi čím dál apatičtější společnost.
Zdroj: TZ Michal Rejzek
