Esma Redžepova (Makedonie)
Afrika měla ještě donedávna svou Mammu Africu, jihoafrickou ochránkyni lidských práv a zpěvačku Miriam Makebu, Romové zase Královnu: na Nobelovu cenu míru dvakrát nominovanou Esmu Redžepovou z Makedonie, přítelkyni Matky Terezy, jejíž neskutečné lamenty se vám hned napoprvé navždy vryjí do paměti. „Zpívá silou blesku, rozvážností mudrce, hlasem anděla uvádějící nás do sedmého nebe a citlivostí milující matky“, napsali o ní.
Když Emir Kusturica v Šutce, blátivém předměstí Skopje dotočil syrově reálný epos Dům k pověšení, uplynulo pětačtyřicet let od chvíle, kdy se tu Esma Redžepova narodila; je ročník 1943. Druhá nejmladší z šesti dětí Ibrahima a Canije Redžepových má typický balkánský původ: matka muslimka, otec vyznáním katolík a albánský Rom s irácko-židovskými kořeny. Pro Esmu to znamenalo, že napříště bude bez problémů zpívat v patnácti jazycích a hudebně vycházet z jiskřivě eklektického mixu balkánské, romské, turecké, židovské a indické hudby, do něhož plynule zakomponovala městský gadžovský pop. Až do roku 1997, kdy zemřel, zpívala s kapelou svého manžela, makedonského akordeonisty Stevo Teodosijevskiho, se kterým adoptovali čtyřicet sedm kluků, z nichž mnozí dnes tvoří její doprovodnou skupinu. Spolupracuje ale i s dalšími věhlasnými hudebníky, například s francouzským kytaristou Thierry Titi Robinem (na Colours vystoupil v roce 2006). Od 50. let minulého století do dnešních dnů Esma Redžepova nahrála stovky písní a vydala desítky nesmírně úspěšných alb. Patří k největším žijícím legendám romské hudby a honosí se titulem Cikánská královna, který ji v roce 1976 z rozhodnutí romského koncília předala bývalá indická presidentka Indíra Ghandiová.
Na Colours of Ostrava Esma Redžepova zazpívá také své vyznání: „Bože, patřím k Cikánům. Potulujeme se od Indie k Makedonii a pořád kromě schovávání se do své hudby nemůžeme najít místo na zemi, kde bychom se mohli usadit. Bože všemohoucí mohl bys nám věnovat píseň jako naši mateřskou zemi?“
Jony Illiev (Bulharsko)
Král bulharských romských zpěváků, který si nezaslouží nic menšího než statut mezinárodní hvězdy. Dlouhovlasý švihák v bílém obleku s neskonale vášnivým chraptivým hlasem, co má čtyři oktávy. Pochází z hudební rodiny a osmi bratrů. Od deseti let s nimi zpíval na proslulých několikadenních bulharských svatbách a snil svůj „americký sen“, že se mu jako málokomu podaří překročit hranici největšího romského ghetta v Bulharsku – předměstí lázeňského města Kyustendil na hranicích s Makedonií. Tady jsou kořeny Jonyho naříkavých melodicky vtahujících písní se silnou tureckou příchutí. Přetékají intenzivní svobodomyslností, v níž se radost ale v mžiku mění v bědování. „Ještě nikdy v životě jsem neslyšel tak syrový, prožitky vibrující hlas,“ vysvětloval německý producent Henry Ernst, manažer a objevitel Fanfare Ciocarlia, proč Jonymu vydal v roce 2002 vynikající debutové a dosud jediné album „Ma maren mav“. „Jsem osamělý tulák, cikánské dítě. Mou matkou je Země a starším bratrem slunce. Nebijte mě vašemi holemi, neházejte po mě kameny,“ zpívá Jony Iliev ve stejnojmenné písni.
Kaňa, Josef . 2010. Colours of Ostrava 2010.
Vychytané.cz. [Online] 30. 1. 2010. [Citace: 21. 11. 2024.] http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=2779. ISSN 1802-2677.
link na článek:
http://clanky.vychytane.cz/Colours-of-Ostrava-2010 
