Pan novinář alias „náš odvoz“ si nás našel sám a tak jsme vyrazili. Poslouchali jsme příjemnou hudbu divadla Sklep a povídali si. Velmi mě překvapilo, že o našem webu ví
. Mezi řečí padla otázka, jestli nám nevadí potkani, tak jsem jala podezření a zeptala se: „Proč? To nám budou běhat po hlavě?“ pan hostitel se usmál a ujistil nás, že to opravdu ne. Později jsme se s domácím mazlíčkem jménem Ghándí seznámili, milý myšák
.
Po exkurzi jsme svedly s Luckou bitvu o to, kdo bude spát na nižším patře dětské palandy. Jelikož Lucii bolela hlava, tak vyhrála. Tentokrát jsme se z malé vesničky Šarovy musely ráno dostat zpátky do Hradiště samy, ale po nenalezení žádné vhodné internetové sítě jsme nechaly hledání busu na ráno. Ani dopolední probuzení signál nenalezlo (zato já jsem našla wifi router, který fungoval, bohužel net ne) a tak jsme zavolaly na známou informační linku o čtyřech číslech a dozvěděly se, že budeme muset jet prvně do Zlína a odtud do Hradiště nebo čekat x hodin na přímý.
To nepadalo v úvahu, všechno bychom prošvihly a taky žaludky už nám pořádaly koncert. Začalo shánění odvozu. „Ať žijí maminky,“ hlavně Lucinčina, která ani ne do hodiny dorazila vyzvednout dvě nezdárné dcery a samozřejmě s papáním. Uff.
Po nezbytném kelímku kofoly a zakoupení krasohledu, ze kterého jsme byly unesené všechny, jsme si to už samy s Luckou namířily do Kulturního domu (jehož fasáda v noci vypadá jak posetá hvězdami) na film Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny.
Před projekcí nám představili pana autora Jiřího Bártu a oznámili, že po skončení filmu následuje diskuze. Snímek byl hezký na pohled, ale to bylo asi tak všechno, chvilkami připomínal Švankmajerovo Něco z Alenky a taky mi možná něco uniklo, protože jsem chvílemi usínala a to se mi u filmů nestává často. Co však nešlo zaspat, byl smích slečny v řadě za námi, který byl velmi pronikavý a zněl v době ticha ostatních. Lucinka trpěla vedle pána, který se neustále živil, což by nebyl až takový problém, kdyby si v průběhu filmu nezačal škrábat mrkev a tu následně krájet na kolečka a pojídat s hlasitým chroupáním. S rozsvícením světel jsme obě schovaly visačky- novinář a prchly před diskuzí i těmi spolusedícími barbary.
Následovalo nějaké focení, toaleta s řadou a přáním proč nejsme chlapi, nějaké to požívání pochutin (no odolejte, když je tu za každým rohem a na každém plácku nějaký stánek) a čekání na příjezd redakčních spojenců Štěpána a Toma abychom mohli vyrazit na koncert Suzanne Vegy.
Chlapci dorazili, akreditovali se, vyškemrali jsme katalogy, zhrozili se, jak nám zprasili reklamu uvnitř, prošli se, nechali se ocejchovat razítky pro vstup na koncert, tam jsem zjistila, že jsme prošvihli tiskovku se Suzanne, která se stejně nekonala, vyfotili přípravu koncertu, další procházka, následně jsme zdrbli pár lidí, dva z nás nakrmili vařenou kukuřicí, zbytky šoupli do auta i s taškama a vyrazili na očekávaný hudební zážitek.
Po příchodu jsme se krapet rozkoukávali, vyslali Štěpána s Lucií vyzkoušet fotoaparáty, případně vyfotit kapelu November 2nd s rusovlasatou zpěvačkou a Tom a já jsme hledali nějaké vhodné místo na dívání. Po chvíli listopadoví hudebníci dohráli a vystoupení hvězdy večera se přiblížilo. Už se setmělo, když na pódium vkráčela drobná Newyorčanka s ofinkou a věčně mladým obličejem (trochu škoda, že už nemá rudé vlasy). Pozdravila rodnou řečí i naší mateřčinou a bez velkého okolkování se chopila kytary a spustila. Celý koncert byl v duchu spíše komornějším, což mi nevadilo a ani bych to nečekala. Fotit se smělo jen první tři písničky a tak se Štěpán s Luckou stáhli k okraji pódia a my s Tomem jsme se k nim přidali. Plynulý tok baladických meditací občas pročísl nějaký rychlejší kousek.
Suzanne si vystačila jen s kytarou, kloboukem a svým hlasem. Občas něco pověděla, po každé písni poděkovala, čeština jí docela šla. Všichni napjatě čekali, kdy zazní ty slavné songy z 80. let, které každý zná. Luka a Tom‘s dinner zazněly až na samý závěr. I přes bolavé nohy z vysokých podpatků se „Zuzka“ jak jí tady familiérně říkali, dvakrát ochotně vrátila zpátky a přidala nějaký ten song. Pak se za potlesku přezula do černých balerínek a zmizela do šatny. A my jsme se za příjemného pocitu a pobrukování vydali na cestu domů. Tentokrát jsme spali doma.
To není konec…
Verushka(Veronika Jarešová)
čtvrtek 30. 7. 2009 08:00
Jarešová, Veronika. 2009. Deník z LFŠ 09.
Vychytané.cz. [Online] 30. 7. 2009. [Citace: 30. 11. 2023.] http://clanky.vychytane.cz/clanek.php?id=2274. ISSN 1802-2677.
link na článek:
http://clanky.vychytane.cz/Denik-z-LFS-09 
