VELVET UNDERGROUND & NICO (1967)
V době svého vydání se této desky neprodalo ani 30 000 kusů. „Ale každý, kdo si ji koupil, založil kapelu,“ tvrdí Mike Stipe, zpěvák skupiny R.E.M.; mluví z vlastní zkušenosti.
Bylo jich pět – Lou Reed, John Cale, Sterling Morrison, Maureen Tuckerová a na doporučení Andyho Warhola blonďatá kráska Nico, která s kapelou příležitostně zpívala už v době, kdy Velvet Underground vystupovali živě v rámci akce Warhol’s Exploding Plastic Inevitable. Svůj debut nahráli v polovině dubna roku 1966, během čtyřdenního natáčení v newyorském Scepter Studios; vše financoval Warhol a výkonný ředitel Columbia Records Norman Dolph.
Všechno probíhalo v klidu. Problém nastal až s udáním alba. Acetát s nahrávkou byl odmítnut jak společností Columbia Records, tak ze strany vydavatelství Atlantic a Electra Records. Pochopení projevila až firma MGM,jež vlastnila značku Verve Records; i ta všakpo kapele požadovala alespoň jeden hit. Za rozhlasově přijatelnou byla označena píseň Sunday Morning.
Album vyšlo 12. března 1967, jako producent byl uveden popartový génius Andy Warhol. Svou kreativitu vtiskl obalu – design byl postaven na vtipu samolepky banánové slupky, po jejímž sloupnutí se objevil růžový plod; falický symbol.
Uvedení alba na trh provázel obecný nezájem. Kontroverzní obsah písní, které oslavovaly deprese, nihilismus a tvrdé drogy, byl příčinou zákazu ze strany mnoha rozhlasových stanic.
Mohla to být jedna z mnoha zapomenutých desek. V roce 2003 se však objevila na první příčce seznamu patnácti nejvlivnějších alb všech dob amerického hudebního časopisu Spin. Nechala za sebou Elvise Presleyho, The Beatles atd.. Deník The Observer ji v roce 2006 označil za album, které nejvíce změnilo tvář rockové hudby.
IGOR STRAVINSKIJ & VACLAV NIŽINSKIJ: SVĚCENÍ JARA (1913)
Byl to obrovský skandál – střet dvou géniů, kteří předběhli svou dobu. Něco takového dost dobře tehdejší publikum nemohlo pochopit a ani nepochopilo – vždyť si vzájemně nerozuměli ani oba tvůrci.
Dívka, která se utančí k smrti – námět z pohanské mytologie. Stavinskij během několika měsíců zkomponoval pro Ruský balet Sergeje Ďagileva skladbu Svěcení jara; premiéru měla 29. května 1913 v pařížském Théâtru des Champs – Elysées. Choreografie k nesmírně odvážné muzice, postavené na disonanci a zcela neobvyklých rytmech, se ujal geniální tanečník Vaclav Nižinskij. Ani on si však s komplikovanou partiturou nevěděl příliš rady. Angažoval proto jako svou asistentku slavnou tanečnici a baletní pedagožku Marii Rambertovou. Soubor nazýval zkoušky hodinami aritmetiky, protože se při nich prý neustále počítalo. Stupňovalo se i napětí mezi tvůrci. Stravinskij na adresu Nižinského napíše: „Ten chudáček nevěděl o hudbě vůbec nic!“ Nižinskij: “Ztratili jsme velmi mnoho času jen proto, že si Stravinskij myslel, že je jediný, kdo rozumí hudbě!“ Progresivní hudba dávala tušit, že přijetí ze strany publika rozhodně nebude jednoznačné. Tím spíše, že Nižinkij přišel s agresivně antibaletními pozicemi těla – paže v ostrých úhlech, vtočená chodidla, tehdy něco nepředstavitelného. Reakce přišla záhy. Skončilo bitkou mezi diváky a celkovým chaosem.
O znovu uvedení hry začal Ďagilev uvažovat až dlouhých za 7 let. Obnovení původní choreogarfie však už nebylo možné – nikdo si ji už nepamatoval. Choreograf Leonid Mjasin teda musel vytvořit novou, nebyla zdaleka tak originální, ale Stravinskij s ní byl spokojen. O deset let později uvedl Mjasin Svěcení jara v hlavní roli s tanečnicí Martou Grahamovou v Metropolitní opeře; zrodila se klasika. V roce 1988 se podařilo z dostupného materiálu provést pro Joffreyho balet v Americe rekonstrukci původní Nižinského choreografie – nadšení publika a chvála kritiky teprve tři čtvrtě století po premiéře docenily Nižinského genialitu a prokázaly, jak nadčasové dílo bylo tenkrát v Paříži za pískotu obecenstva představeno.
MARTIN SCORSESE: POSLEDNÍ POKUŠENÍ KRISTA (1988)
Adaptovat román Nikose Kazantzakise zamýšlel režisér Martin Scorsese už v sedmdesátých letech. Většina členů fundamentalistických náboženských skupin román sice nečetla, to jim ale nebránilo, aby proti filmu nezačali ostře vystupovat dlouho před tím, než byl natočen. Stačil jim fakt, že byl autor předlohy v Řecku exkomunikován a po smrti mu byl odepřen křesťanský pohřeb. Studio Paramount Picture připravený projekt v roce 1983 zastavilo. Ani reputace režiséra nic nezmohla. Po tři měsíce pět stovek odpůrců denně protestovalo před budovou Paramountu. Že prý chce Scorsese vylíčit Krista jako homosexuála oddávajícího se sexuálním orgiím. Nebyla to pravda.
K Poslednímu pokušení Krista se vrátil až o čtyři roky později. Začal jednat se studiem Universal Picture. To si najalo marketingového konzultanta na komunikaci s náboženskými fundamentalisty. Nebylo to ovšem nic platné, protesty propukly nanovo a v plné síle. Natáčelo se v Maroku. V té době se už ale v americkém tisku začaly objevovat celostránkové inzeráty nabádající k likvidaci filmu. Někteří pastoři nabádali k bojkotu všech filmů Universalu. Ještě lepší pojistkou byly přísliby provozovatelů kin, že skandální film neuvedou. Vedení studia se nevyděsilo, uzavřelo se Scorsesem smlouvu, že pokud natočí Poslední pokušení Krista, natočí pro ně kasovní trhák. (A tak vznikl thriller Mys hrůzy.)
Den před premiérou se začala šířit panika. Film odmítl nasadit například šéf United Artists, kterému patřilo na dva tisíce kin. Dobový tisk psal o „patrně nejprudším výbuchu náboženské nesnášenlivosti, místy přecházející i v násilí..“ Stále platilo, že většina protestujících dávala najevo nesouhlas s něčím, co nikdy neviděla. Evropa byla vůči kontroverznímu dílu smířlivější: už pár dní po americké premiéře byl uveden v silně katolické Itálii na benátském filmovém festivalu. O půl roku později Scorseseho nominovali na Oskara za režii, skladatel Peter Gabriel a představitelka Máří Magdaleny Barbara Hersheyová si vysloužili nominaci na Zlatý glóbus. Kdo Poslední pokušení Krista viděl, musel ocenit nezpochybnitelnou filmovou hodnotu snímku, v němž se připouští, že Ježíš musel bojovat s nejrůznějšími druhy pokušení, i s těmi ryze světskými, aby byl schopen obstát ve všech zkouškách a oddat se svému osudu.
A pak přišel Mel Gibson…
WILLIAM S. BURROUGHS: NAHÝ OBĚD (1959)
Když se William Burroughs vrátil v listopadu 1954 po roce do marockého Tangeru, byl to akt nouze. Ve Spojených státech se propadal do stále větších problémů a jedinou skutečnou životní jistotou se mu staly abstinenční příznaky, které dostavovaly pokaždé, když včas nenakrmil svůj opiátový návyk. Za těchto okolností byl Tanger, nepřehledné přístavní město skvěle zásobené drogami, ideáním exilem.
Po příjezdu začal pracovat na své nové experimentální próze. Nahý oběd. Okolo jejího vzniku vyrostly celé legendy: vytáhlý muž žije roky v divoké „Interzóně“ téměř bez povšimnutí sousedů jako přízrak, jeho život je „odměřovaný očními kapátky s roztokem morfia“ nebo prostě heroinu, jeho myšlenky se brodí v marocké marihuanové marmeládě mažún a při tom všem střídá milence a píše knihu.
Burroughsovi se s Kerouakovou a Ginsbergovou editorskou pomocí podařilo poskládat roztroušené příběhy a obrazy do Nahého oběda. Románu v němž se roztříštil tradiční lineární příběh, románu, který je svým vlastním remízem – dějově, stylisticky i žánrově. Deníkové zpovědi narkomana se vyvinou v krimipovídku, jež se rozpadne v surrealistickou halucinaci, obludnou páchnoucí grotesku nebo boschovskou alegorii s hmyzími lidmi, a všechny tyto tváře románu se prolínají, mizí a zase vynořují. Kniha nejvíce šokovala barvitými obrazy aplikace drog, homosexuálního pohlavního styku, fekálií, sexuálních úchylek, brutálního násilí a rouhání všeho druhu. V Americe ji nechtěl nikdo vydat. Když se úryvek románu objevil v chicagském univerzitním časopise, jeho šéfredaktor dostal obratem padáka. Kniha nakonec vyšla v roce 1959 v pařížském nakladatelství Olympia Press. Vyšla do ticha. Nenásledovala jediná recenze – až do roku 1962, kdy Nahý oběd vyšel v USA. „Burroughs se rád považuje za satirika, a když se mu jeho heroinová mlha trochu projasní, tak se i satirikovi podobá, avšak hodnota této knihy je povětšině zpovědní, ne literární,“ napsal recenzent časopisu Time.
Zato oficiální orgány v Bostonu došly k závěru, že se děje něco mimořádného: za porušování mravnosti byl zatčen knihkupec, který knihu prodával. Soud se táhl dva roky. Nepomohly ani přímluvy slavných osobností. Až o rok později rozhodl Nejvyšší soud v Massachusetts, že je kniha sice „hrubě odporná“, ale že soud nemůže přehlížet fakt, že „je mnoha osobami z literární společnosti přijímaná vážně“. A knihu povolil. Burroughsova próza tak zůstává posledním čistě literárním dílem, proti němuž byl ve Spojených státech kvůli obscenitě veden soudní proces.
Nahý oběd se od té doby stal jednou z nejvlivnějších knih druhé poloviny dvacátého století. V roce 1984 byl William S. Burroughs zvolen mezi členy velevážené Americké akademie umění a krásného písemnictví a stal se „klasikem“ s oficiálním potvrzením.
Vyspělé 20. století může po přečtení článku vypadat jako středověký inkviziční výbor. Uvidíme co přinese ještě modernější století dvacáté první. Začíná hezky, budovou Národní knihovny Jana Kaplického. Ani chapadla „chobotnici“ nepomohla. No uvidíme, teprve začínáme..
zdroj: Reflex
