# 1
Narodit se je těžké, ale přežít je mnohdy těžší...Ač se to nezdá, chybělo málo, aby ze světa zmizely věci, které jsou dnes neodmyslitelnou součástí měst a kultury. Jak by vypadalo Sydney bez své opery a vznikl by vůbec kubismus bez Picassových slečen?
JOERN UTZON: OPERA V SYDNEY (1957-1973)
The Sydney Morning Herald 30. ledna 1957 věnuje celou první stranu výsledkům mezinárodní soutěže na budovu opery v Sydney, jíž se zúčastnilo 234 architektů z dvaatřiceti zemí světa. Titulek hlásá: „Vítězí dánský kontroverzní návrh.“ Architekt Joern Utzon dosáhl největšího úspěchu své kariéry. Nemohl však vědět, že jsou to na dlouhou dobu poslední okamžiky štěstí v příběhu budovy, která se stala vizuálním symbolem Sydney a potažmo celé Austrálie, budovy již každoročně navštíví dva milióny lidí.
Porota pracovala ve složení dva Australané a dva cizinci. V prvním kole návrh málem skončil pod stolem, protože nakreslit se dal, postavit však ne. Utzon do Sydneyského zálivu, na výběžek Bennelong Point, totiž posadil kamenný podstavec s koncertními sály, nad nímž se vypíná dvanáct skořepin připomínající plachty, lastury nebo stylizované vlny, omývající místo ze tří stran. Nejvyšší měla 60 metrů. O organické architektuře se toho tenkrát moc nevědělo.
Prvotní inspirací byla profese jeho otce, designéra a stavitele jachet. Jenom šílence nebo geniálního vizionáře mohlo napadnout použít estetiku plachetnic pro vzhled budovy opery. Pak se ale dostavil opozdilý porotce, označil návrh za geniální a vítěz byl jasný!
V málokterém oboru platí tak moc rčení „vyhrát je jen začátek“ jako v architektuře. Postavit operu se ukázalo jako pořádně velký technický oříšek. Stavba se neustále prodražovala a tvůrce sledoval jak se z jeho díla stává nejenom konstrukční, ale i politický problém. Z původně plánovaného rozpočtu 7 miliónů dolarů se částka vyšplhala na horentních 120 miliónů a Joern Utzon se raději roku 1966 odstěhoval z Austálie čímž přišel o možnost kontroly stavby. Takže interiéry, akustiku koncertní haly pro 2679 posluchačů a divadlo pro 1547 lidí nechal na někom jiném. Otvíralo se s desetiletým zpožděním. Utzon se slavnostního otevření 20. října 1973 za účasti královny Alžběty II. nezúčastnil. Svoji betonovou plachetnici viděl viděl na vlastní oči až roku 2003, kdy mu byla udělena Pritzkerova cena, nejvýznamnější architektonické ocenění. V roce 2007 byla opera zařazena na seznam památek UNESCO. Utzon je dosud jediným architektem, který se takové pocty dožil. Nic tak jedinečného už nenavrhl.
LUISE BUNUEL: ZLATÝ VĚK (1930)
Film může upadnout v nemilost kvůli politickému či náboženskému obsahu, kvůli přemíře sexu či násilí anebo jednoduše pro společenskou nepřijatelnost. Snímek Zlatý věk Luise Bunuela splňoval ve své době prakticky všechny důvody, proč se dostat na černou listinu. Dnes se o něm přednáší na univerzitách jako o vrcholném díle filmového surrealismu, jež odstartovalo tvorbu jednoho z nejoriginálnějších filmařů 20. století.
Bunuel se hlásil k surrealistickému hnutí, které si skandál a provokativní společenskou nepřijatelnost vytyčilo jako jeden z hlavních bodů svého programu. Už se svým prvním filmem ovšem narazil: Andaluský pes, kterého natočil roku 1929 spolu se Salvadorem Dalí, se totiž líbil jak jeho kolegům, tak i „normálním“ lidem. A to i přes kontroverzní záběry jako je oční bulva řezaná břitvou nebo ruka na chodníku ožíraná mravenci (kam se hrabe David Lynch). Což mu vyneslo v jeho kruzích značnou kritiku. A tak, aby si zlepšil reputaci a s pomocí darovaných peněz, natočil mozaikovitý snímek o sexuální frustraci způsobené konvencemi svázanou společností. Nešetřil nic a nikoho.
Zatímco na premiéře Andaluského psa svíral režisér v kapse kameny, aby je popřípadě mohl házet na nespokojené diváky (k čemuž nedošlo), na premiéru Zlatého věku raději vůbec nešel. Se vší parádou si ji ale užil producent filmu, který pozval celou pařížskou smetánku. Lidé prchali zděšení a beze slova. Bunuel takovou zprávu přijal s radostí. Film se promítal ještě šestkrát. Během jedné projekce začalo několik provokatérů házet po sále kouřové bombičky, polévat plátno inkoustem, tlouci ostatní diváky a ničit zařízení. List Le Figaro napsal: „Zlatý věk, jemuž by žádný odborník nepřiznal tu nejmenší uměleckou hodnotu (...), přináší záplavu nejobscénnějších, nejodpornějších a nejubožejších výjevů. Vláčí blátem vlast, rodinu i náboženství.“
Poté byly všechny kopie Zlatého věku zabaveny policií a film byl oficiálně zakázán. Zákaz trval 49 let.
PABLO PICASSO: AVIGNONSKÉ SLEČNY, 1907 (243,9 x 233,7 cm)
Avignonské slečny, nejdůležitější obraz 20. století, který uvolnil cestu k nástupu kubismu a abstakci, namaloval Pablo Picasso v červenci 1907. Bylo mu teprve 25 let. Předcházelo mu 800 skic, přesto jej nikdy úplně nedokončil. Olejomalba je skoro čtvercového formátu a vidíme na ní pětici ženských postav, přičemž tři z nich jako by měly schované tváře za africké masky. Oči zbylých dvou zase připomínají oči samotného autora, jak je známe z jeho Autoportrétu jenž visí ve Veletržním paláci v Praze.
Dílo bylo neobvyklé po všech stránkách. Pomineme-li převratné provedení předvádějící postavy v dosud nevídaných úhlech a deformacích, je šokující i jeho téma, scéna z přijímacího salónu ednoho z nevěstinců na ulici Carrer d´Avinyó (Avignon) v Barceloně, jak si ho rodák z Malagy pamatoval.
Picasso se rozhodl, že Avignonské slečny ukáže svým nejbližším a známým z uměleckých kruhů. Odezva byla strašlivá. Malíř André Derain prohlásil: „Malování tohoto druhu je slepou uličkou, na jejímž konci leží jedině sebevražda; jednoho krásného dne najdeme Picassa, jak visí za svým obrovským plátnem.“
Sběratel a galerista Daniel Henry Kanhweiller po letech v interview přibližuje dobovou atmosféru: „ Jeho duchovní osamocení bylo strašlivé, protože jej nenásledoval žádný z jeho známých malířů. Ten obraz připadal všem jako něco šíleného nebo nestvůrného.“ Jediný kdo poznal jaký je to omyl, byl Guillaume Apollinaire: „Je to revoluce!“
Poprvé se obraz dostal na veřejnost až roku 1916 na výstavě moderního francouzského umění v Paříži. Surrealistům obraz učaroval. V roce 1937 byl obraz prodán Muzeu moderního umění v New Yorku. Byl to nejlepší nákup v historii, Avignonské slečny jsou jeho erbovním dílem.
Pokračování příště...
Zdroj: Reflex
