Už jako malý chlapec jsem trpěl syndromem zdravotnické a lampasácké rodiny. Ne že by přímo otec nebo máti byli lampasákem, ale některý manýry tu lehce byly. Bylo to asi ve čtvrtý třídě, kdy..
..kdy sem trpěl neléčitelnou hypochondrií, které jsem sám věřil a každý druhý týden jsem doma ležel s chřipkou v posteli (pak se z toho vyklubalo asthma bronchiale). Matka nás tehdá živila svojí galejní prací jako šéfka laboratoře, takže bylo celkem logický, že občas nás nějakej ten virus a bacil do frňáku bacil.
Vstal jsem, "nemocnej", že se půjdu nasnídat s neskonečnou potěchou, že ostatní spolužáci musí vytvářet pseudohodnoty ve škole, v tehdá ještě komunistickém socialistickém státním zřízení. Přišel jsem do kuchyně. Ooops. Lednice byla tehdá freon inside, ale co bylo pro mě důležitější, žrádlo-free. Ani jedinej kousek sejra, jedinej kousek mlíka, jedinej kousek salámu. Žádnej "jam", žádná pomazánka, prostě nic!! Jen na stole ležel papírek, na kterém bylo lakonicky napsáno:
"Jídlo máš v praččce, jsem na psychiatrii. Máma"
V tu chvíli jsem začal přemejšlet, jestli jsem se vzbudil na stejný planetě, na který jsem usínal. Zvedl jsem telefon a preventivně jsem zavolal "hodnému strejdovi Honzovi", který mi na psychině vždycky dával lízátka. Do tý doby, než jsem se z toho jednou posral z hyperglykemie. Strejda Honza nebyl chovanec, ale doc. MUDr Jan Zelený, CSc., celkem bedna, ale to mi tehdá ještě bylo šumák. Zeptal jsem se ho, jestli tam náhodou není máma jinak než pracovně, protože labina byla hned vedle psychiny. Byl jsem ujištěn, že šla k sobě zpátky do kanclu, že tam byla dneska pouze pracovně. Toto mi tvrdil i poté, co jsem ho obeznámil s existencí onoho lístku na stole.
Máti mi potom sdělila, že se lednička rozbila a jediný nejtmavší a nejchladnější kout v bytě byl opravdu pouze a jen buden pračky, protože špajzka byla až po strop napěchovaná jabkama připravenýma na moštování.
Ulehl jsem do postele a usnul. V poledne mi máti donesla oběd s otázkou, jestli náhodou nejsem smutnej, že tak vypadám. Jemně jsem jí naznačil, že důvod, proč jsem doma, je, že jsem nemocnej, a že nemam zrovna moc náladu na srandu. Nicméně finále tohoto rozhovoru bylo, že si pořídíme zvířátko. Morče. Sousedi mají zrovna malý.
Na druhý den mamina přinesla krabici vystlanou senem, nějaký jabko tam a spol. Morče. Má to čudlik mezi packama (zadníma), je to kluk, bude to Vašek.
Kromě toho, že měl Vašek blahodárný vliv na moji náladu, měl také vliv na to, že mi doktoři zjistili, že jsem alergickej. Neuběhly ani dva tejdny, to už jsem vesele každý ráno cválal do školy do čtvrtý třídy, mě dosti nevybíravým způsobem kdosi tahal s postele už(!) o půl šestý, byť sem normálně vstával vždycky až o půl sedmý a nějaký drobný. A co byl důvod tohoto násilí?
"Honem, pojď!" Vlastní matka mě nevybíravým způsobem vytáhla z postele, asi hoří, pomyslel jsem si. Vtáhla mě do obýváku a hele
Vaškovo akvárko, kde byl, bylo zapařený. No nic, Vašek byl třikrát
A co z toho plyne? Ne všechno, co má čudlik, je chlap.
A příště? Naše všechny kočky se jmenovaly. Minda. První byl kocour, druhá Minda II byla černá škodolibá mrcha a Minda III? Rozmazlenej britskej parchant. Ale stejně je to naše kočička
.Štěpán(Štěpán Prachař)
čtvrtek 21. 9. 2006 08:00
