Právě tento Američan, který se přestěhoval na počátku milénia do Prahy, aby v ní posléze prožil téměř osm let, našel totiž odvahu se postavit jen s akustickou kytarou a vlastním hlasem před zaryté punkery - tedy publikum, které má hodně daleko ke kovbojům nebo romantickým trampům - a jako bonus navíc se mu podařilo toto publikum přesvědčit ke změně přemýšlení i vnímání hudby. V jeho projevu se dokonalým způsobem spojila nekompromisní punková přímočarost s hluboce zapuštěnými hudebními kořeny z vlastního dětství, které se v určitý moment začaly drát na povrch. Výsledkem je silně emotivní a zároveň kouzelně křehká muzika, doplněná o Austinovy úžasné texty, které dokáží posluchače svou dojemností zasáhnout neskutečně hluboko v jejich nitru.